Jan Fingerland: Jak se Werich a Kriegel potkali na vlnách Plusu

Nahoře i dole

V jednom případě jde o Kriegelův portrét od Martina Gromana; v druhém případě je to kniha Terezy Brdečkové „O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha“. Autorka se sice věnuje Werichově ženě, dceři a vnučce, ale nemohla současně nenapsat jakýsi negativní portrét Jana Wericha, navíc silné, někdy až dominantní osobnosti, která se logicky odrazila na životě lidí, kteří ji obklopovali. Současně se jedná vlastně o portréty doby, velké části 20. století, a jedné z podob tehdejší elity. Werich se narodil roku 1905, Kriegel 1908. První zemřel roku 1980, druhý o rok dříve. Oba měli blízko k levici, i když jen Kriegel se stal komunistou. V případě Wericha jak jeho předválečná, tak poválečná tvorba mohla v něčem komunistickým záměrům vyhovovat.

Werich i Kriegel strávili válku v zahraničí, oba měli své problémy v 50. a 60. letech, ale propluli jimi lépe než mnozí jiní, dokonce se dá říci, že navzdory ústrkům nepřestali být prominenty. Tereza Brdečková připomíná výrok sládka z Havlovy Audience – někteří lidé jsou nahoře, i když jsou zrovna dole. Werich i Kriegel byli držiteli velkého sociálního kapitálu, který jim i ve špatných dobách umožňoval získat přístup k věcem, jež byly ostatním lidem zapovězeny – od zdravotní péče až po cesty do zahraničí. Z portrétů velmi výrazně vyplývá obrovský rozdíl v mentalitě. Werich byl extrovertní a tvůrčí člověk, velmi hedonický, a značně sebestředný, jak vyplývá z jeho jednání třeba právě ženou nebo dcerou. Oproti hedonistickému Werichovi byl Kriegel střízlivý a neokázalý, a asi mnohem více myslel na jiné, včetně vlastní ženy, děti neměl. Stejně jako Werich ale byl připraven až diktátorsky prosazovat svou vůli, jak na to poukazuje i podtitul knihy – „voják a lékař komunismu“.

Setkání v dějinách

Není jasné, jestli se osobně setkali, ale Martin Groman zmiňuje koncept Krieglova dopisu Werichovi po jeho podpisu Anti-Charty. Dává mu najevo své zklamání, protože ho považoval za morální autoritu. Jestli byl dopis odeslán, a doručen, jasné není, natož jaká by byla Werichova reakce. Podle Terezy Brdečkové chtěl znechucený Werich ze shromáždění v Národním divadle odejít předčasně. Tak se stalo, že mu podstrčili prezenční listinu, na níž byl podepsán jako první, což propaganda okamžitě využila, k Werichově dodatečnému zděšení. Werich s Kriegelem měli jeden společný rys, a to určitý druh naivity, navzdory vysoké inteligenci a bohatým životním zkušenostem.

Když Werich v polovině 70. let úspěšně protestoval proti zákazu vyjet do Vídně na schůzku s Voskovcem, nechal se obalamutit vydobytým ústupkem. A dokonce okouzlit uhlazeným chováním ministra vnitra Obziny, který ho pozval na koňak do své pracovny. Kriegel, někdejší válečník a úspěšný zdravotnický manažer v době normalizace nejvíce důvěřoval – a se svěřoval – dvěma mladším lidem, kteří byli dobrovolnými agenti StB. Je tu ještě jedna zajímavá shoda. Werich i Kriegel s trpkostí zjišťují, jak obrovské úsilí a prostředky věnoval režim na to, aby jim coby už starým a odstaveným lidem pomocí četných estábáků ztrpčil život. Obě výborné knihy stojí za poslech i za přečtení a prohlédnutí.

Jan Fingerland|foto:Matěj Skalický, Podcast Vinohradská 12

Jedním z pocitů je smutek nad tím, kolik energie promrhali dva nadaní lidé na pošetilé cíle – a naopak kolik dobrého toho mohli vykonat, kdyby jim v tom jejich vlastní vlády dlouhodobě a systematicky nebránily.

Autor je komentátor Českého rozhlasu