Jan Fingerland: Írán se snaží dostat z klinče, pomáhá mu Čína a Joe Biden
Jednou z položek, o kterých se hovořilo v souvislosti se střídáním v Bílém domě, byl osud dohody o íránském jaderném programu. V Teheránu se na Joea Bidena těšili a zdá se, že měli pravdu. V posledních dnech se ve Vídni konala další schůzka, která má za cíl obnovit podmínky dohody o íránském jaderném programu.
Tedy schématu, podle kterého by Írán mohl pokračovat ve svém nukleárním programu, ale s omezeními, za což by Spojené státy upustily od protiíránských sankcí. Smyslem tedy je vrátit se do roku 2015, kdy smlouva vznikla.
Čtěte také
To bylo ještě za Baracka Obamy – a jeho viceprezidenta Bidena. Spolupodepsaly ji tři evropské státy, Rusko a Čína. Dohoda měla nejméně tři problémy. Jednak podle některých názorů íránský program moc neomezovala, a možná naopak akcelerovala íránskou regionální expanzi.
S tím souvisí druhá slabina, Obama podepsal dohodu s Íránci navzdory otevřenému nesouhlasu amerických spojenců v regionu, zejména Izraele a sunnitských arabských států. A za třetí, na tomto řešení nepanovala ani v americké politice dostatečná shoda. Když se prezidentem po Obamovi stal Donald Trump, americký podpis stáhl a sankce obnovil.
Americké dilema
Írán protestoval, postupně přestal podmínky dodržovat, například v otázce obohacování uranu, a současně zjistil, že bez Ameriky je dohoda s Evropany, Rusy a Číňany bezcenná.
Čtěte také
Naděje v Teheránu vkládali do vítězství Joea Bidena. Jeho nová administrativa nejdřív dávala najevo, že situace se od roku 2015 změnila a pro Washington bude těžké se vrátit k dohodě bez úprav. Hrálo se také o nervy, kdo dřív uhne, jestli Íránci se svým požadavkem, aby Američané před obnovou rozhovorů nejdříve odbourali sankce, nebo naopak.
Teď se zdá, že Írán sice určité ústupky udělal, ale nakonec dosáhne svého. Leda by se ve skutečnosti jednalo o nějakých dodatečných amerických podmínkách, o kterých by se zatím veřejně nemluvilo. Bidenův problém není jen v tom, že nemůže tak docela zavrhovat dohodu, která vznikla za jeho viceprezidentství, ale také proto, že nemá jasně formulované priority.
Je tu pro Američany ještě jedno nebezpečí. Ti slyší na argument, že v Íránu jsou v červnu prezidentské volby a bylo by moudré podpořit umírněnější síly v íránském systému. To by ovšem předpokládalo do léta schválit jasnou cestovní mapu návratu k dohodě a uvolnit alespoň některé sankce. A ovšem tím také oslabit americké karty do budoucna.
Čínský nástup
Protihráčem Spojených států je nejen Írán, ale také Rusko a Čína. Dohoda o Íránu bude možná důležitou zastávkou na cestě amerického ústupu a čínského nástupu.
Čtěte také
Čína hraje nejen aktivní roli v procesu návratu k dohodě o íránském jaderném programu, jak se to projevilo ve Vídni. Ale Peking krátce před tím podepsal s Teheránem dohodu o dlouhodobé spolupráci.
V řadě ohledů mají Íránci i Číňané společný zájem – zejména zatlačit americký vliv ve světě, stejně jako potlačit volání po demokratizaci u sebe doma. Čína Írán ale nepotřebuje jen jako figurku do této hry, ale i jako stát s obrovským nerostným bohatstvím a jako teritorium, přes které vede jeho nová hedvábná stezka na západ.
Spekuluje se i o čínské vojenské základně v Íránu, snad v Perském zálivu – tomu by třeba Biden chtěl návratem k dohodě zabránit.
Teherán podpisem smlouvy s Čínou posiluje své postavení vůči Americe i Západu, ale současně se upisuje nebezpečnému spojenci. Držitelé moci v Íránu ale mají momentálně před očima hlavně rychlé výhody, ať už tváří v tvář Washingtonu, nebo obnově hospodářství zdeptaného sankcemi, covidem i špatným řízením. Írán nechce být v americké kapse, ale možná se místo toho ocitne v té čínské.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
