Jan Fingerland: Irák ve stínu Frankensteina

Volby se mohou konat proto, že v Iráku je demokracie, přinejmenším její vnější a formální znaky. Středeční volby, vůbec první od odchodu americké armády, jsou dobrou příležitostí k zastavení se u otázky, jaká vlastně nová irácká demokracie je.

Pravděpodobným vítězem voleb bude strana Právní stát dosavadního premiéra Núrího Málikího – ostatní strany se neustále rozpadají a ničí svou vlastní schopnost jednat. K žádnému střádání u moci tedy nedojde. K posunům za kulisami v posledních letech však přece jen došlo. Například – v minulých volbách sliboval Málikí nastolení klidu v zemi a stylizoval se do role otcovského politika stojícího nad vyznáními a národnostmi.

Nyní, o čtyři roky později, je Irák možná ještě vratší a rozbouřenější, než dříve. Za minulý rok zahynulo při teroristických útocích kolem 9 tisíc lidí. Většinou zabíjeli sunnitští extremisté a jejich oběťmi byli šíité nebo umírnění sunnité. Politickou zodpovědnost za toto zabíjení má však právě Málikí.

Tento populistický politik se postupně přehrál do role ochránce šíitů, což vedlo k tomu, že si odcizil velkou část sunnitů. Připomeňme, že sunnitská menšina před pádem Saddáma Husajna držela v Iráku rozhodující pozice. Příchod demokracie znamenal, že začala hrát roli početní převaha šíitů a sunnité o svůj vliv přišli a sami se stali obětí ústrků nových vládců.

Čtěte také

Zatímco jiní šíitští politici, jako je Ijád Aláví, v jistém smyslu vítěz minulých voleb, se snažili tyto jizvy irácké společnosti zhojit, Málikí, kterému se na rozdíl od Alívího podařilo vytvořit vládní koalici, je spíše rozšiřoval.

Reakcí části sunnitů byl opětovný příklon k místní odnoži Al Kajdy nebo spíše „Islámskému státu v Iráku a Sýrii“, jak se tato organizace nyní nazývá. Zatímco Al Kajda byla už jednou poražena a vytlačena ještě za spoluúčasti Američanů a mnoha odvážných sunnitů, nyní stále ještě trucující iráčtí sunnité tváří v tvář staronové šíitské elitě hledají nového ochránce.

Pravděpodobným vítězem iráckých voleb bude strana Právní stát dosavadního premiéra Núrího Málikího (na snímku)|foto: ČTK,ČTK

Opětovný vzrůst sunnitského protišíitského násilí ovšem opět nahání vyplašené šíity do náruče Málikího, vlastně viníka neúspěšného smíření obou hlavních náboženských komunit v Iráku. Jak upozorňují někteří Iráčané, Málikí, který přebudoval irácké instituce na své vlastní osobní aparáty, nyní drží iráckou společnost coby rukojmí – příchod nového politika by vyžadoval novou přestavbu armády a policie, což by Al Kajda jistě ráda využila.

Zmíněný román Frankenstein v Bagdádu od Ahmada Saadávího, který byl odměněn coby nejlepší arabská próza, prý pojednává o muži, který sešívá dohromady těla lidí zabitých při explozích v irácké metropoli. Tak vznikne netvor, který se atentátníkům začne mstít. Předlohou má být dvě staletí starý román Mary Shelleyové Frankenstein.

V původní knize se ovšem Frankenstein jmenuje tvůrce, nikoli jeho umělá bytost. V tomto smyslu tím pravým Frankensteinem dnešního Iráku by byl nikoli mstitel obětí, ale právě premiér Málikí, který svými ambicemi pomohl vrátit teror do iráckých ulic.

Čtěte také

Velmi napjaté vztahy má Málikí nejen se sunnity, ale také s Kurdy, kteří obývají sever Iráku, kde je zaprvé velké množství „irácké“ ropy a kde také jsou dosud nevyjasněné hranice mezi Kurdistánem a oblastí obývanou Araby a dalšími etniky. Málikí se zatím nedokázal s Kurdy dohodnout na přerozdělení příjmů z ropy ani rozložení pravomocí mezi centrální vládou a stále sebevědomějším iráckým Kurdistánem.

Demokracie tedy možná do Iráku přinesla mnoho dobrého, ale zároveň nastolila otázky, které se zatím nedaří uspokojivě odpovědět – touto odpovědí je chaos a nový druh populistického autoritářství, které Málikí do tamní politiky vnesl.

Jednou z nejzásadnějších úloh je nejen nastolení bezpečnosti, prosperity a efektivního státu, ale také nová formulace toho, v čem vlastně spočívá irácká identita. Irák se totiž zatím čím dál více rozpadá na nejméně tři části a Málikí dělá vše pro to, aby se nijak nesbližovaly.

Bylo by škoda, kdyby se ukázalo, že jedinou možnou odpovědí byla ta, kterou dal Saddám Husajn. Totiž že jednotný Irák se neudržuje společnou ideou, ale železnou obručí státního teroru, tedy vlastně také takového Frankensteina, který se v Iráku zabydlel.