Jan Fingerland: Husní Mubarak, hrdina své doby

25. únor 2020

Kdyby Husní Mubarak zemřel před deseti lety, na jeho pohřeb by přijeli přední státníci světa, americký i ruský prezident, představitelé všech arabských zemí, zástupce Izraele.

Jenže egyptský prezident měl smůlu, žil příliš dlouho.

Husní Mubarak v roce 1974

Dožil se tak protestů ze začátku roku 2011, po kterých musel odstoupit. Žil dokonce tak dlouho, že byl postaven před soud a odsouzen do vězení, společně se svými syny. Dožil se volebního vítězství prezidenta z řad Muslimského bratrstva, ale také dalšího státního převratu, při kterém byl islamistický prezident Mursí sesazen a uvězněn.

Historické paradoxy pokračovaly dále, Mubarak Mursího přežil. Ještě předtím stačil podpořit nástup režimu současného prezidenta Sísího, který je vlastně obdobou toho Mubarakova. Jde o diktaturu pod vedením armády, společně s byrokracií a vlivnými podnikatelskými kruhy. Had se zakousl do ocasu.  

Kudy vzhůru

Čtěte také

Na Mubarakovu politickou kariéru lze hledět prostřednictvím jeho osobního osudu anebo historického údělu jeho země, vlastně celého regionu.

Sám byl v řadě ohledů typickým představitelem své generace. Narodil se v roce 1928 do prostých poměrů. Nahoru ho vytáhly dvě věci. Zaprvé armáda, jediná instituce, která byla v zemích jako Egypt přístupná mladíkovi toužícímu po kariéře. A také jedna z mála institucí, která fungovala. I proto má dosud armáda (i její diktatura) v Egyptě respekt.

Tím druhým faktorem byla egyptská revoluce z roku 1952, která znamenala zásadní výměnu elit. K moci se dostali postupně Muhammad Nagíb, Gamal Abdel Násir, Anvar Sadat a po něm právě Mubarak. Je charakteristické, že všichni vzešli zevnitř armády a dva Mubarakovi předchůdci vládli dlouho – vlastně do smrti.

Neméně charakteristické je, že k moci se v Egyptě přicházelo náhle, v Mubarakově případě po atentátu na Sadata, spáchaném islamisty jako trest za mírovou dohodu s Izraelem. Tuto dohodu Egypt ctil i za Mubaraka.

Mubarak ale nikdy neztratil auru vojáka, který s Izraelci úspěšně bojoval v poslední vzájemné válce roku 1973. Celý život si také udržoval image skromného, strohého vojáka, který stále spí na železném vojenském lůžku, i když žádný Egypťan nepochyboval o tom, že prezidentova rodina si během jeho éry přišla na své – za to byli ostatně souzeni a odsouzeni oba jeho synové.

Sesazení muselo být pro Mubaraka hořké, k odstoupení ho zřejmě donutila armáda, která viděla svou budoucnost i v novém režimu. Ale asi ani Mubarak nechtěl utopit svůj národ v krvi, jak to udělal Asad v Sýrii nebo Kaddáfí v Libyi. Jejich podporovatelé by totiž nástup nových poměrů nepřežili.  

Konce revolucí

Čtěte také

Skutečnost, že po exgenerálu Mubarakovi a islamistovi Mursím je dnes prezidentem opět další generál, totiž prezident křížený s diktátorem, souvisí s hlubší krizí blízkovýchodní politiky a jejího hledání vhodné politické formy.

Řada Egypťanů Sísího převrat podpořila, protože se obávala Muslimského bratrstva, ale současně se tím rozloučila se snem o demokracii a svobodě. Egyptské volby jsou už opět v nejlepším případě plebiscitem o současné vládě, věznice se opět plní odpůrci zleva, zprava i z řad islamistů – opět se souhlasem velké části společnosti.

Sekularismus je na Blízkém východě už sto let spojen s diktaturami, nejen v arabských zemích, ale i v Turecku a Íránu. Islamisté jsou pak logicky chápáni jako přirozená protiváha těchto nedemokratických systémů. Arabským světem se v posledních měsících valí druhá vlna volání po demokracii, už poučenější a střízlivější, i když s menší pozorností světa. O svržení Sísího, tak jako byl donucen k odstoupení Mubarak v roce 2011, však nyní odpůrci diktatury nemohou ani snít.

Jan Fingerland

Nový režim pro Mubaraka, už starého pána, neznamenal návrat k moci ani na výsluní. Byl ovšem zbaven dalších žalob a svá poslední léta díky tomu neprožil v cele. Jeho pohřeb nebude takovou událostí, jakou by byl před deseti lety, ale jeho podoba bude dobrým testem egyptské, arabské i světové politiky.  

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio