Milan Slezák: Husní Mubarak a jeho odchod na odpočinek
Egyptský prezident Husní Mubarak je velmi vážně nemocný muž velmi pokročilého věku. Jak poznamenal jeden z jeho vyzyvatelů, měl by mít ve svých 83 letech po 30 letech služby národu nárok na odpočinek. Jenomže v režimech, jako je ten egyptský, tedy ten, který budoval sám Mubarak, je rozhodování o odchodu krajně obtížné.
Člověk nechce opustit funkci, protože mu pořád někdo opakuje, že bez něj se stát neobejde. A k tomu přistupuje strach o blízké a o majetek. Co kdyby se nástupce chtěl porýpat v účetnictví, které si bývalý vládce vedl anebo nevedl?
Jistě, moc se v posledním dvacetiletí předávala klidně i v některých státech, které s demokracií, jak jí rozumíme my, nemají mnoho společného. Boris Jelcin dožil v pokoji, protože Vladimir Putin respektoval uzavřenou dohodu a Jelcinovu rodinu nijak nepopotahoval. V Číně se za tu dobu stáhli do soukromí dva vůdci – Teng Siao-pching a Ťiang Ce-min. Ani jim nebo jejich rodinám nebyl zkřiven vlásek na hlavě.
Přesto i v tomhle ohledu není nad demokracii. Ta ví, že nikdo, byť by byl sebedokonalejší, není nenahraditelný a prozíravě, protože ví, že každá moc korumpuje, omezuje funkční období hlavy státu na dva mandáty.
To by však nestačilo. Demokracie navíc a bez zákulisních dohod, což je podstatné, zaručuje, že se bývalý vůdce bude těšit stejné ochraně jako kterýkoli jiný občan právního státu. Pokud se bude muset zodpovídat, pak jedině proto, že na něm ulpělo důvodné podezření z porušení zákona. Viz. francouzský exprezident Jacques Chirac a úplatky na pařížské radnici.
Čerstvá zpráva říká, že kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, který své zemi vládne více než dvacet let, odmítl referendum o prodloužení svého mandátu do roku 2020. Určitě to neudělal z obdivu k západní demokracii, spíš má obavy z opakování tuniského a egyptského scénáře. Bez ohledu na motivy, udělal dobře.
