Jan Fingerland: Bratrství na suchu aneb Tálibán proti Teheránu

Přestřelka si vyžádala „jen“ několik mrtvých. Nebyl to ale první podobný střet na hranicích obou zemí a pravděpodobně ne poslední. Tentokrát šlo o přerozdělení vody v řece Hílmand, jde o tisícikilometrový tok, který pramení v Afghánistánu, ale odtéká na západ do Íránu, kde zavlažuje velmi suchou krajinu při společných hranicích.

Vztahy na vodě

Čtěte také

Marek Hudema: Před rokem odešli Američané z Afghánistánu, ale Tálibán se nezměnil

Teherán tvrdí, že Afghánci porušují dohodnutou kvótu a zadržují vodu na svém území. Kábul, nyní od předloňska zastupovaný Tálibánem, tvrdí, že na vině je sucho. Pravdu mají zřejmě tak trochu obě strany, vody je málo, což značně znervózňuje Íránce, protože suchem je postiženo asi 97 procent jejich území.

Írán je pod velkým tlakem, protože režim taktak přežil poslední vlnu protestů, a právě v oblasti přilehlé k Afghánistánu se konaly velké protirežimní demonstrace. Jenže pod tlakem je i Tálibán, protože chce vyhovět kmenovým vůdcům, kteří chtějí pro své lidi vodu.

Íránci reagují na skutečnost, že Afghánistán v minulých letech stavěl a nadále staví přehrady, a protože řeky tečou většinou z Hindúkúše dolů na západ směrem k Íránu, má Afghánistán výhodu, že leží na horním toku.

Čtěte také

Represe vůči ženám Tálibán odůvodňuje tím, že brání „normální svět“, popisuje novinářka Rahimi

Tálibánci si věří, dokonce zveřejnili video, na kterém jeho příslušníci jezdí na motocyklech se zářivě žlutými kanystry v rukou, jako vzdorný vzkaz k sousedům. Afghánistán je sice země mnohem méně lidnatá, ale Tálibán má v rukou četnou moderní výzbroj, kterou za sebou nechali Američané, novou sebedůvěru a také vědomí, že dobývat jejich zemi je těžké.

Tálibánci dokonce furiantsky pohrozili Íránu, že ho obsadí, to se už jednou stalo, ale v 18. století, kdy afghánský vládce stanul v čele říše, která zahrnovala i Persii. Kábul může na věci ale vydělat v tom smyslu, že vyvoláním problému dosáhne vyššího uznání. Zatím totiž mnoho států, včetně Íránu, udržuje hybridní diplomatický režim, zacházejí s Tálibánem jako se zástupcem Afghánistánu, ale ne v plném smyslu. Jakékoli mezinárodní jednání o vodě může Tálibán použít ke své legitimizaci.

Napjatá budoucnost

Čtěte také

Jan Fingerland: Džihádismus po dvaceti letech boje proti džihádismu

Voda není jediné téma, které Tálibánce a Teherán dělí. Jednou z položek je nespokojenost Afghánců s tím, jak se zachází s jejich krajany, kteří žijí ve velkých počtech už desítky let v Íránu. Podle afghánského tvrzení se objevily případy mučení i zabíjení afghánských běženců a vyústilo to například v napadání diplomatických zastoupení Íránu v Kábulu a Herátu.

Íránu, jeho vládě v rukou šíitské mocenské elity, se zase nelíbí nerovné postavení Hazárů, šíitského etnika v sunnitským Tálibánem ovládané zemi. Proto také odmítá plně uznat legitimitu vlády Tálibánu nad Afghánistánem, dokud prý u sousedů nevznikne „inkluzivní vláda“, jež by zahrnula i zájmy Hazárů. Spekuluje se o tom, že tak jako dříve Íránci podporovali Tálibán, dokud bojoval proti Američanům, nyní pomáhají protitálibánským silám, jako je Fronta národního odporu působící na severu v Pandžšírském údolí.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Válka se tedy asi neodehraje, ale napětí bude přetrvávat, přelévat se do ozbrojených potyček, případně ho mohou využívat jiné státy oblasti pro své účely. Bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád dokonce tvrdí, že umožnění Tálibánu vrátit se k moci byla ďábelská lest Američanů, ale i jiných států, jako je Pákistán.

Dříve nebo později se může objevit nějaký „neutrální“ zprostředkovatel, který pomůže najít a udržovat nějaké řešení. Nikdo ze západních zemí to být nemůže. Nabízet by se mohla třeba Čína, které se nedávno podařilo usmířit Íránce a Saúdy.

Autor je komentátor Českého rozhlasu