Jan Fingerland: Blízký východ 2013

Přelom let 2012 a 2013 se v Egyptě odehrával ve znamení ostrého střetu mocenské elity z řad Muslimského bratrstva a té části veřejnosti, která nesouhlasila s obsahem chystané ústavy i se způsobem, jakým ji Muslimští bratři prosazovali. V lednu zemřely při pouličních srážkách desítky lidí a nejvyšší šéf armády, generál Sísí, otevřeně varoval před rozpadem veřejného pořádku i kolapsem státu.

Proti islamistům se vytvořila nová koalice, tentokrát složená nejen z revolucionářů roku 2011, ale i sekularistů z dob Mubárakovy éry. Islamisté však i nadále prosazovali svou agendu, tedy prosazení ústavy, změny ve vzdělávacím systému a obsazování pozic svými lidmi. V červnu například islamistický prezident Mursí jmenoval řadu svých lidí na místa guvernérů. Největší pozornost vyvolalo jmenování guvernéra v Luxoru, který pocházel z řad radikálně islamistické organizace – té samé, které právě v Luxoru v roce 1997 spáchala masakr turistů.

Napětí mezi nesmiřitelnými vizemi budoucího Egypta nakonec vyvrcholilo počátkem července 2013, kdy do ulic vycházely už miliony demonstrantů protestujících proti prezidentu Mursímu a Muslimskému bratrstvu. Do této situace vstoupila armáda a Mursího sesadila, přičemž zatkla a v dalších měsících postavila před soud téměř kompletní vedení Muslimského bratrstva. To se neobešlo bez násilností, zejména v srpnu, kdy policie a armáda vyklízela protestní tábory islamistů v Káhiře a zabila při tom stovky lidí.

Bezpečnostní situace se zhoršila i na Sinaji, kde se pohybují různé radikální skupiny, od domácích islamistů, přes různé odnože Al Kajdy až po palestinský Hamás. Armádní elita spojená zčásti i s předrevolučními osobnostmi nyní omezuje veřejné projevy nesouhlasu a zatím jen hovoří o budoucím uvolnění.

Oba dosavadní prezidenti, Mubárak i Mursí, seděli v roce 2013 ve vězení, zatímco se spekulovalo o tom, že na jejich křeslo v roce 2014 usedne nejvyšší šéf armády, generál Sísí. Na prahu nového roku tedy vyvstává otázka, zda se Egypt udrží na obou nohou a také zda odstranění radiálních islamistů, ovšem zvolených ve svobodných volbách, znamená také definitivní konec experimentu s demokracií - a nebo zda jde jen o zastávku na cestě k dalšímu pokusu o vytvoření pluralitní a svobodné společnosti v největším arabském státu.

Jakkoli je situace v Egyptě vážná, nesnese srovnání s vývojem v Sýrii, kde už třetím rokem běží skutečná občanská válka. Ta se v průběhu roku 2013 změnila na regulérní boj, při kterém se syrská vláda už nespoléhá v první řadě na policii a na skupinky mladých násilníků, tak jako na začátku, ale na klasické vojenské metody.

Tyto metody ovšem nejsou pro civilisty o nic méně neblahé, protože města v rukou opozice jsou běžně terčem leteckého bombardování a počet obětí dávno přesáhl sto tisíc. Roste také počet uprchlíků – to vše v zimní sezóně, která je v Sýrii co do mrazů zcela srovnatelná se Střední Evropou.

Syrská opozice se celý rok snažila nějak konsolidovat, zásadní krok k tomu udělala už koncem roku 2012, kdy vnikla Národní koalice pro syrské revoluční a opoziční síly. Koalice dokonce zvolila svého premiéra a získala od západních států příslib, že ji budou uznávat coby „legitimního představitele syrského lidu“, i když ne coby skutečného představitele Syrské republiky.

Tato střechová organizace však nedokázala zakrýt rozpory mezi jednotlivými proudy opozice. Muáz Chatíb, první předseda Koalice proto v dubnu rezignoval s tím, že zahraniční patroni jednotlivých proudů syrské opozice příliš manipulují s rozhodováním Národní koalice. Nahradil jej George Sabra, dlouholetý levicový odpůrce Asadova režimu.

Zásadní otázkou na syrském bojišti bylo v létě a počátkem podzimu opakované obvinění na adresu vládních sil, že proti opozici použily chemické zbraně. Americký prezident Obama, který Asada před nasazením zbraní hromadného ničení předem varoval, na poslední chvíli couvnul před útokem na syrské pozice, a to výměnou za příslib, že se Damašek všech chemických zbraní i kapacit na jejich výrobu zbaví.

Tento plán podporovaný Ruskem stále běží, i když pomaleji, než se čekalo, protože žádná země se nechtěla ujmout nesnadného úkolu likvidace obrovského množství zbraní na svém území.

Jedním z důvodů, proč Západ váhá s pomocí opozici, je skutečnost, že v řadách jejích bojovníků je čím dál větší počet domácích, ale i zahraničních džihádistů. Příslušníci hned dvou různých odnoží Al Kajdy nyní obracejí své zbraně nejen proti vládním oddílům, ale i proti ostatním opozičním jednotkám ze Svobodné syrské armády nebo Kurdům. Vládě se také v průběhu roku 2013 podařilo zastavit ústup a na některých místech dobýt zpátky ztracené kvóty, a to přesto, že některé země v reakci na chemické útoky uvolnily embargo na dodávky zbraní nebo jiného materiálu povstalcům.

Sýrie mezi tím přestala existovat jako jednotná země – přímořský západ, metropoli Damašek a komunikace mezi nimi ovládá vláda, kdežto opozice má v rukou zejména vnitrozemí. Na jihu žijí autonomně Drúzové, kdežto na severovýchodě Kurdové, kteří získali jakýsi vlastní kvazistát a hovoří přinejmenším o vyhlášení dočasné autonomie. Mírová konference v Ženevě, která se měla sejít v roce 2013, byla odsunuta na další rok a její konání i možný program jsou v nedohledu.

Ženeva však i tak byla dějištěm důležitého jednání, a to mezi skupinou 5+1 a Íránem. V Íránu došlo ke dvěma zásadním posunům. Západní embargo dohnalo tamní ekonomiku – a tedy i režim - do velmi nepříjemné situace a změnilo uvažování nejvyššího vůdce Chamenejího.

Zároveň se v červnu konaly prezidentské volby, v nichž už nemohl kandidovat Mahmúd Ahmadínežád. Vítězem se stal Hasan Rúhání, nejméně konzervativní kandidát z těch, kteří prošli režimním předvýběrem. Rúhání je také umírněnější než Ahmadínežád a navíc pravděpodobně dostal pokyn od ajatolláha Chamenejího, aby částečně ustoupil západním požadavkům a vyjednal nějaký kompromis ohledně íránských jaderných plánů. Írán svou ochotu vysvětluje opačně – tím, že prezident Obama konečně přistoupil na jazyk dialogu místo konfrontace.

Výsledkem změněné situace je listopadová dohoda, která vyvolává na Západě i v samotném Íránu značné diskuse na téma, kdo při jednání vyhrál a kdo prohrál. Írán se zavázal omezit obohacování uranu a učinit další vstřícné kroky. Západ za to uvolní část svých sankcí. Jde však jen o dočasnou, nebo spíše pokusnou dohodu na šest měsíců, která bude znovu přezkoumána.

V každém případě se změnila sama podstata vztahů. Po dlouhé době se jednalo o podmínkách odbourání sankcí a z Íránu jako terče sankcí se stal partner pro země, jako jsou Spojené státy, Británie nebo Francie s Německem. Dohodu, která nežádá úplné odbourání jaderných aktivity, kritizoval Izrael a Saúdská Arábie, a další státy oblasti, které se cítí být Teheránem ohroženy. Rok 2014 bude rokem, kdy se ukáže, zda Ženevská dohoda povede k uvolnění situace a míru - anebo ke zhroucení dohody a těžko předvídatelným důsledkům pro celý region i jeho okolí.