Jan Fingerland: Proč válka v Zálivu zůstává hořet na půl plynu
Už to chvílemi vypadalo, že bychom na americko-íránskou válku mohli skoro zapomenout. Ze Zálivu přicházely jen takové zprávy, které zajímaly ty, kdo se o oblast zajímají. Jenže v posledním týdnu už se zase střílí víc. Je válka zpátky?
Čtěte také
Mezi americkou a íránskou armádou už opět létají projektily nejrůznějších velikostí. Američané například ostřelovali ostrov Lárak, kde má Írán umístěna odpalovací zařízení, kterými se snaží ovládat provoz v Hormuzu. Podle Íránců americká střelba zabila devatenáct lidí, z velké části svatebčanů na oslavě.
Íránská odpověď zahrnovala útok na americké základny v Jordánsku a také v Kuvajtu. Neznamená to ale, že by se vrátila válka v nejintenzivnější podobě, jak probíhala po 28. únoru letošního roku.
Balancování
Zaprvé proto, že na ní Amerika ani Írán nemají zájem. Američané pravděpodobně dospěli k závěru, že pokud nebudou chtít totálně zlikvidovat hospodářskou infrastrukturu země, tedy rafinerie, přehrady a mosty, nemají už k dispozici mnoho cílů. Amerika také možná má problémy s municí, včetně střeliva do protiraketových systémů.
Čtěte také
Nepochybně hraje roli tlak spojenců v Zálivu, kteří nechtějí být terčem íránských odvet. A možná i Turecka, které si nepřeje pád íránského režimu a spíše vsadilo na svou roli mezičlánku mezi Washingtonem a Teheránem.
O íránských prioritách můžeme jen spekulovat. Roli pravděpodobně hraje skutečnost, že země nemá jediné mocenské centrum. Po smrti ajatolláha Chámenejího se o vliv utkává větší počet hráčů s rozdílnými zájmy a také odlišným hodnocením íránské situace.
Čtěte také
Lidé kolem prezidenta Masúda Pezeškjána možná soudí, že Íránu nejvíce prospěje snaha o zmírnění konfliktu. Někteří lidé zevnitř Revolučních gard naopak možná věří tomu, že boj až do konce je otázkou národní cti a náboženské povinnosti. Ale věří i tomu, že Írán vítězí a obnovení bojů může jeho situaci ještě zlepšit.
Írán může kalkulovat s tím, že pomocí spojeneckých jemenských Húsíů může začít blokovat i Báb al-Mandáb, další úžinu klíčovou pro dopravu mezi Asií a Evropou. V takovém případě by ale nejen Američané, ale i jejich regionální spojenci možná dali přednost návratu k otevřené válce.
Z hlediska Íránu je jeho postup, který zahrnuje i útoky na jeho nezúčastněné okolí, spíše kontraproduktivní, protože si tyto státy zbytečně odcizuje. Současně je příznačné, že Íránci neútočí na Saúdskou Arábii, ani Izrael, dávají najevo, že počítají jen s touto válkou na půl plynu.
Čekání na budoucnost
Pozornost se soustředí k Hormuzu. O budoucnosti íránského režimu možná rozhodne míra jeho schopnosti průliv kontrolovat, tedy získávat v budoucnu peníze a zajistit si imunitu proti útoku. Írán, nebo část jeho vedení, nemá v tomto smyslu pocit, že je čas vyhlásit konec války.
Čtěte také
Ani Trump se nemůže vrátit k úplnému míru, aniž by v Hormuzu byla plně obnovena svoboda plavby, protože by tím přiznával porážku. Jenže se také ukazuje, že Hormuz se nenápadně vrátil k částečnému provozu. Íránci například povolují plavbu iráckým tankerům, aby si udrželi vazby na Bagdád.
Američanům se pravděpodobně podařilo Hormuz částečně zprovoznit pro ostatní lodě, některé tankery propluly tam a zpátky už několikrát, což je taktické americké vítězství a také důležitý ekonomický faktor – na světovém trhu chybí méně ropy, než by se zdálo, a její cena nenarostla tolik.
Mezitím se také posilují alternativní pozemní trasy, které Hormuz obcházejí. V Íránu se ozývají hlasy, podle kterých hrozí Teheránu nebezpečí, že jeho kontrola nad Hormuzem v dlouhodobém výhledu ztratí význam.
Válka tedy není u konce, ale vede se na půl plynu, a tak to asi zůstane. Rizika plynoucí z pokusů změnit situaci jsou pro Ameriku i Írán příliš vysoká. Naopak náklady na udržování patu jsou spíše nízké. Současná situace může trvat ještě celkem dlouho, než se třeba stane něco neočekávaného.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
