Jan Fingerland: Bitva o Británii, suverénně svrchovanou

Brexit
Brexit

Drama na pokračování zvané brexit má jednu důležitou dějovou linku. A to otázku, kdo je vlastně skutečným představitelem britského národa a jeho svrchovanosti.

Už samotný počátek boje o brexit byl formulován jako otázka suverenity – příznivci odchodu dramaticky líčili, jak se Spojené království musí vymanit z područí evropských struktur, a obnovit svou pravomoc nad klíčovými otázkami domácího provozu.

Jejich odpůrci zas zpochybňovali smysl konceptu svrchovanosti v době globální ekonomiky, elektronické komunikace, rozpadu impéria nebo stále užšího propojení s kontinentálními záležitostmi.

Británie je navíc ostrov, který od roku 1066 nikdo nedobyl. Každý lepší student je schopen vyjmenovat milníky posilování národní svrchovanosti, od Magny Carty, přes založení národní anglikánské církve až po takzvanou Slavnou revoluci a prosazení parlamentu jako klíčové instituce legislativní, ale i soudní.

A v neposlední řadě je to vědomí, že zatímco na kontinentu vedlo ve 20. století lpění na národním státu k válkám a řešení spočívalo v překonání národních hranic, v Británii to naopak byly národní hranice, které národ ochránily. Proč se jich tedy vzdávat?

Odejít po anglicku

Jenže v poslední době nadešla i v Británii doba pro debatu o subtilnějších otázkách svrchovanosti. Totiž problému, kdo opravdu reprezentuje národ, kdo je poslední instancí, která má rozhodovat o národních záležitostech - těch, které má ochránit právě brexit.

Ještě nedávno bylo všeobecně přijatou pravdou, že nositelem svrchovanosti je v Británii parlament. Tedy nikoli národ, občané, poddaní nebo voliči, ale mužové a ženy zasedající ve Westminsteru. Slavný politik a filosof Edmund Burke ve svém slavném dopisu voličům v Bristolu už před 250 lety vysvětlil, že do toho, jak hlasuje, jim nic není.

Švýcarsko-britský ústavní teoretik Jean-Louis de Lolme v 18. století formuloval tuto doktrínu tak, že „parlament může udělat cokoli, kromě změny muže na ženu a ženy na muže“. Zatímco tuto biologickou transformaci dnes už lékaři dokáží uskutečnit, suverenita britských poslanců poněkud erodovala. Zřejmě i pod vlivem evropského politického myšlení, v rozporu s britskými ústavními principy.

Zhmotněním tohoto posunu bylo britské referendum o vystoupení z unie, teprve druhé celonárodní hlasování v dějinách. Tím prvním bylo před desítkami let hlasování o vstupu do tehdejší EHS. Je ironií, že tuto tak nebritskou věc, totiž obejití parlamentu prostřednictvím referenda, tentokrát pro dosažení svých cílů zvolili konzervativní brexitáři.

A po svém těsném vítězství a námitkách, že lidé možná nehlasovali pro jakýkoli brexit, ale třeba jen určitý, odpovídali skoro francouzsko-revolučním slovníkem, který se odvolával na národní většinu jako na jakési mystérium pravdy.

A naopak eurofilní antibrexitáři se dovolávají něčeho tak konzervativního a zteřelého, jako je koncepce absolutně svrchovaného parlamentu, který si může dělat, co chce, protože v okamžiku hlasování je právě on tím národem. Teď, když se poslanci vzbouřili proti Borisi Johnsonovi, opět oprášili toto právo ze starých pergamenů.

Všichni proti všem

Je tu ještě třetí britská tradice, totiž víra, že svrchovanost národa reprezentuje panovník. Nejdříve ten feudální, poté absolutistický, a po přechodu na konstituční monarchii ten, kdo jeho úlohu převzal, totiž kabinet a hlavně premiér v jeho čele.

Právě tak chápe sám sebe Boris Johnson. A není náhoda, že se tento autor Churchillova životopisu stylizuje do role muže, který stojí v čele válčící země, protože to jen posiluje oprávněnost nároku převzít v kritických okamžicích do svých výhradních rukou odpovědnost za všechna rozhodnutí.

Jan Fingerland

Britové dokázali po tři staletí zmíněné soupeřící suverenity sladit. Tento hodinový stroj se však z nějakých důvodů zadrhnul, tak jako se z neznámých příčin začal v poslední době porouchávat mechanismus londýnského Big Benu. Krize kolem brexitu tento problém spíš jen odhalila, ale děje se tak v nejméně vhodnou dobu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu