Jan Fingerland: Bašár Asad bude prezidentem. Protože chce

29. květen 2021

Sýrie měla za svou stoletou republikánskou historii už devatenáct prezidentů. Je příznačné, že za posledních padesát let měla prezidenty jen dva. Nejdříve od roku 1970 Háfize Asada. A po jeho smrti v roce 2000 nastoupil jeho syn Bašár, ačkoli původně byl pro úlohu dědice určen jeho starší bratr. Ten ovšem tragicky zahynul.

Otec byl u moci třicet let, jeho syn by po dokončení tohoto volebního období svého otce téměř dostihl. Jenže asi polovinu Bašárovy dvacetileté prezidentské kariéry se odehrává občanská válka, z velké části chápaná jako boj za odstranění asadovského režimu.

Čtěte také

Boje mimo jiné vyhnaly do exilu miliony prezidentových odpůrců, kteří se logicky voleb nezúčastnili. Nemají totiž obvykle platné pasy a v těch starých nemají razítko o legálním odchodu ze země. Volby se také nekonaly v oblastech, které jsou pod kontrolou opozice, ať už různých radikálních skupin na severu, nebo kurdských milicí na severovýchodě. Na jihu, v sunnitské oblasti, kde před deseti lety propukly první protesty, je prý cítit proti volbám značný odpor.

Volíš Bašára, nebo Bašára?

O výsledku bylo nepochybně rozhodnuto předem. A to přesto, že prezident měl dokonce dva protikandidáty z řad jakési povolené opozice. Vždyť už v případě prvních voleb, vlastně stvrzovacího referenda v roce 2000, měsíc po smrti Háfize Asada, vyjádřilo přání mít za prezidenta Bašára Asada přes 97 procent hlasů a o sedm let později to bylo znovu skoro stejné číslo – tedy podle oficiálních údajů. V roce 2014, na vrcholu občanské války, kdy ještě zdaleka nebylo zřejmé, jak vše dopadne, získal Asad údajně skoro 90 procent.

Proč se tedy volby vůbec konají? Jeden z důvodů je, že přišel čas. V Sýrii se prezident volí jednou za sedm let – Sýrie, podobně jako kdysi Československo, přejala některé ústavní formality z tehdejší Francie, vzoru republikánství. Asadova moc je nyní relativně konsolidovaná a není důvod vytvářet dojem, že se země nachází v mimořádném stavu.

Čtěte také

Část lidí nepochybně Asada volí zcela dobrovolně. Nejen ti, jejichž rodiny jsou přímo napojeny na státní aparát, nebo ti, kdo k tomu byli donuceni strachem. Sýrie dávno před rokem 2011 trpěla obrovským vnitřním napětím a přítomností islamistické opozice.

A tak se mnohým zdálo, že diktatura, nota bene diktatura sekulární, v rukou příslušníka menšiny, je nejméně nebezpečnou variantou. Po deseti letech války a vytěsnění mnoha z potenciálních odpůrců k takovému závěru mohli dojít i ti, kdo by ho v minulosti nevolili. Lidé logicky touží hlavně po klidu.

Úděl vládce

Stále je tu ale otázka, co vlastně znamená Asadovo formální znovuzvolení, kromě signálu, že režim je na koni a vše je zpátky v normálu. Zahraniční specialisté spekulují o tom, do jaké míry je Asad skutečným držitelem moci, nebo je-li už jen nástrojem určité skupiny. On sám nedávno provedl jakousi čistku ve svém nejbližším okruhu, složeném z velké části z blízkých příbuzných – to se vykládalo jako pokus o konsolidaci vlastního postavení.

Asad a jeho režim přežili u moci také díky masivní pomoci Íránu a Ruska a jeho další osud je do značné míry na vůli těchto zemí závislý. Asad se zatím projevoval jako velmi obratný politik a zřejmě dokázal mezi oběma velmocemi manévrovat. Oba patroni mu ale nepochybně dávají pravidelně najevo, že není nenahraditelný, pokud by se v jeho okruhu našel někdo užitečnější.

Jan Fingerland

Jeho jediným cílem nyní je udržet se nahoře, není tak docela jasné, co by s ním bylo, pokud by už nebyl prezidentem, ačkoli kdysi dávno jím zřejmě být nechtěl. Teď chce – a musí. Takový je úděl diktátorů.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související