Bašár Asad pokračuje ve válce bez vítězů a vítězství si možná ani nepřeje

Podle těchto londýnských novin bylo už ve chvíli posledního útoku Francie, Velké Británie a Spojených států proti syrským vládním cílům zřejmé, že poslední akce západních mocností bude mít jen omezený dopad. Ať už totiž byly záměry vojenských plánovačů a politiků jakékoliv, jejich cílem, zdá se, nebylo změnit dosavadní průběh války v Sýrii či dokonce přispět k vypuzení Bašára Asada.

Po letech hrozivého konfliktu doprovázeného hromadným zabíjením a masovým uprchlictvím už nikdo nedrží ochrannou ruku nad zbytky opozičních sil, které pokračují v boji za svrhnutí režimu v Damašku. Rebelům se ani nedostává účinné pomoci, tvrdí Timesy.

Poslední místa odporu vůči centrální vládě tak rychle prohrávají. Jedno za druhým. A nejedná se jenom o Dúmu, místo údajného chemického útoku, po kterém následovala vojenská odveta Západu.

Konec války bude začátek nového zoufalství

Bašára Asada teď už zřejmě může potkat pouze osud, který se bude řadit někam do rozmezí mezi Pyrrhovo vítězství a takzvaný kartaginský mír. Na jednom konci, odkazujícím na osud antického krále Pyrrha, by syrský lídr zaznamenal válečné vítězství, které by však předznamenalo jeho budoucí porážku.

Druhý krajní bod se pak odvolává na knihu amerického ekonoma Johna Maynarda Keynese, který v práci s názvem Ekonomické důsledky Versailleské smlouvy kritizoval podmínky míru po první světové válce. Ve svém díle použil termín „kartaginský mír“, který měl vyjadřovat přesvědčení, že příliš tvrdé požadavky spojenců vůči poraženému Německu povedou k další světové válce.

Přenesme se ale zpět do reality syrského bojiště. The Times soudí, že Bašár Asad v případě svého vítězství vyhraje cenu, jíž bude do základů rozložený stát, který zřejmě už nikdy nebude možné dát dohromady. Samotný prezident náklady na znovuobnovení blízkovýchodní země nedávno odhadl na čtyři sta miliard dolarů a 10 až 15 let práce.

Od irácké noční můry k sarinu

Deník konstatuje, že Západ si celé roky v Sýrii přál takový výsledek války, který by znamenal konec Asadova režimu. Žádaný vývoj ale nikdy nebyl podpořený plnou vojenskou silou. A jako konečný cíl už byl v podstatě dávno opuštěn.

Šance na jeho prosazení totiž zničilo drahé a nezvládnuté „dobrodružství“ v Iráku. Iniciativa Západu v Sýrii tedy od začátku nespočívala v přímé intervenci, ale jen v omezené podpoře vzbouřenců proti centrální vládě.

Když Bašár Asad zabil stovky vlastních občanů při chemickém útoku sarinem v roce 2013 a Západ nedokázal zasáhnout, konflikt se navždy změnil. V řadách sekulární ozbrojené opozice zbylo jen málo těch, kteří pořád věřili, že by došlo k intervenci zvenčí ve prospěch povstalců.

Boj proti IS legimizoval Asadova tvrzení

Jejich boj navíc oslabila skutečnost, že řada povstaleckých bojovníků zběhla a někteří se dokonce přidali k islamistickým skupinám. Tento vývoj následně pomohl Asadovu režimu. Argumentace syrského prezidenta, podle které Damašek bojuje s hrozivou džihádistickou hrozbou, se najednou zdála být pravdivější než na samotném začátku občanské války.

V době, kdy Západ a jeho arabští spojenci nakonec v Sýrii zasáhli, byl jejich krok představený jako opatření proti takzvanému Islámskému státu. Tedy organizaci, která nejen natáčela propagandistická videa poprav západních rukojmí, ale snažila se také vyvážet teror do zahraničí. Což se potvrdilo ve chvíli, kdy samozvaný chalífát zorganizoval teroristické útoky v Paříži a Bruselu.

Asad stvořil džihád proti sobě

Syrský vládce Asad projevil pramalou chuť proti islamistickým samozvancům bojovat, píší Timesy. Na začátku syrského protivládního povstání Damašek propustil tisíce vězňů vyznávajících radikální islamistický džihád. Za tímto krokem zřejmě byl oprávněný předpoklad, že se tito bojovníci zapojí do boje a podryjí důvěryhodnost jinak legitimní protiasadovské opozice.

Západní zásah proti takzvanému Islámskému státu v konečném důsledku hrál Asadovi do karet, protože za něj začal řešit alespoň část problému s džihádisty na syrském území. V té chvíli přišlo na scénu také  Rusko, které v nejednoznačných krocích Západu vycítilo svou příležitost. Svůj vstup do syrského konfliktu vysvětlilo právě nutností zabránit teroristické hrozbě.

Bomby pro opozici

Zatímco ale Západ bombardoval bojovníky údajného chalífátu, Rusko podle londýnského deníku cílilo na opozici. Jako krytí Moskva používala tezi o potřebě širšího boje proti islámskému extremismu, než ke kterému se odhodlaly západní státy se svými vojenskými silami.

Válka tak transformovala do konfliktu geopolitických zájmů. A i přes všechny děsivé příběhy plnící hlavní zprávy médií popisem brutality, stínání hlav, sexuálního zotročování a ukřižování, drtivá většina Syřanů neuprchla před džihádisty, ale před vlastní vládou. Výsledkem je přes čtyři sta tisíc mrtvých a více než šest milionů vysídlených lidí na území samotné Sýrie. Obdobný počet Syřanů pak uprchnul do zahraničí.   

Jedna kapitulace za druhou

Takzvaný Islámský stát je ale teď v podstatě minulostí. Britská vojenská rozvědka nedávno uvedla, že území pod jeho kontrolou se zmenšilo o devadesát osm procent. A jeho stoupenci se postupně omezili především na příležitostné pokusy o útok. „Rusko teď tak už nemusí předstírat, že bojuje proti džihádistické organizaci. Za ‘teroristy‘ teď prostě označuje všechny nepřátele Bašára Asada,“ dočteme se v britském listu.

Vzor mírové dohody, kterou zúčastněné strany uzavřely za účelem zklidnění situace v obleženém Aleppu, se teď s mírně odlišnými parametry opakuje v ostatních zbývajících kapsách ozbrojeného protivládního odporu. Ve skutečnosti ale nejde o mírové dohody, ale spíše o kapitulace, mají jasno The Times.

Idlib se stává místem soustředění opozice

Bojovníci, kteří na základě těchto uzavřených dohod i se svými rodinami opustili místa bojů, jako byla například Ghúta, se přesouvají do guvernorátu Idlib. Tato provincie je nyní v podstatě už jediná část Sýrie, která je ještě stále převážně pod kontrolou protiasadovské opozice.

Z 2,6 milionu lidí, kteří v oblasti žijí, jich 1,6 milionu přišlo z jiných částí Sýrie. Idlib má být „deeskalační zónou“ – tedy alespoň podle rozhodnutí Ruska, Íránu a jejich poněkud překvapivého partnera Turecka. Má se tedy jednat o oblast, kde by mělo dojít k zmírnění válečného konfliktu. Londýnské noviny ale píší, že takový předpoklad se čím dál tím více jeví jako značně přehnaný.  

Obavy nad konečným zúčtováním

V Bruselu se tento týden sešly dárcovské země, aby v sídelním městě unijních institucí diskutovaly o humanitárních prioritách pro Sýrii. Na setkání ale především převládaly obavy právě z vývoje v provincii Idlib. Damašek tam totiž zřejmě cíleně soustředil své oponenty a nyní by je mohl lehce zlikvidovat, protože na rozdíl od nich disponuje vojenskou leteckou silou.

Své tvrzení Timesy dokumentují prohlášením Jana Egelanda, poradce Spojených národů pro humanitární otázky. Na bruselském setkání norský rodák nešetřil obavami.

Padouši, ženy a děti

„Bojím se, že syrská vláda bude prohlašovat, že v Idlibu je hnízdo teroristů a proto má právo zahájit válečné operace. Tak, jako k tomu došlo při obléhání Aleppa a ve východní Ghútě. Ano, je tam spousta problémových padouchů s plnovousy. Ale jsou tam také ženy a děti, které si zaslouží ochranu,“ upozornil Egeland. Dodal, že v dané oblasti není možné vést válku, jako by se v ní nacházeli jen samí teroristé, protože taková situace by se proměnila v „noční můru“.

Rusko ničí, ale zdroje na obnovu mít nebude

Druhý vzkaz západních zemí z Bruselu směřoval k Rusku. Podle ostrovního deníku jím byla prosba, aby Moskva jako součást politického procesu pomohla Západu dosáhnout v Sýrii míru. Takový přístup je nicméně pro autora článku zároveň důkazem mizivého vlivu západních mocností na současné syrské dění.

Rusko možná usiluje o rozšíření svého vlivu, ponížení Západu a vytvoření strategických základen na Blízkém východě. Kremlu ale pravděpodobně chybí volné finanční prostředky, které by se mohly použít na obnovu zničené Sýrie.

Západní přístup k Moskvě tedy spočívá jen a pouze v pragmatické taktice, kterou britský deník charakterizuje sloganem: „nemáte peníze, ale my ano, takže s námi nakonec budete muset počítat a dohodnout se“.

Další ve hře je Izrael

Silový zásah Ruska v Sýrii se uskutečnil hlavně ze vzduchu. Pozemní operace, které společně s ruskou leteckou převahou změnily vývoj války, spočívaly převážně na Íránu. S jeho přítomností ovšem není smířený Izrael, který přitom už před válkou „tvůrčím způsobem“ přišel na to, jak s Bašárem Asadem spolupracovat.

Teď ale židovský stát není ochotný jen nečinně přihlížet, jak Teherán zapouští kořeny na syrském území. Takový vývoj vnímá jako své vlastní ohrožení, a bude tak nejspíše pokračovat v omezených intervencích, aniž by se však do konfliktu chtěl více přímo zapojit.

Samotný prezident Asad má v současné situaci jen pramalou motivaci vyhlásit mír. Takový krok by jen způsobil nevyhnutelný tlak na politické usmíření a přechod k novému uspořádání moci v zemi. „Ve světě Bašára Asada tedy musí boj proti údajným ‘teroristům‘ pokračovat. V případě potřeby donekonečna,“ zamýšlí se nepříliš optimisticky britský deník The Times.