Jan Fingerland: Americká diplomacie pokusem a omylem

Spojené státy uvalily proti Turecku sankce, má údajně jít o velmi bolestivá opatření v zájmu obnovení klidu v severní Sýrii. O tom, zda jde o opravdu tvrdý postup, který by Turecko přiměl ke změně kursu, panují pochybnosti.

Čtěte také

Jan Fingerland: Vetřelec versus Predátor. A Kurdové mezi nimi

Je charakteristické, že tyto kroky ohlásil viceprezident Pence a ministr financí Mnuchin, nikoli sám prezident Trump, i když ten údajně telefonoval se svým tureckým protějškem Erdoganem a žádal okamžité příměří.

I nadále trvá nepříjemný pocit, že turecká invaze začala poté, co jí sám Trump přinejmenším nepřímo schválil. A to přesto, že Pence nyní explicitně popřel, že americký prezident dal turecké invazi zelenou.

Trumpova administrativa ustoupila mimo jiné poté, co Trumpův krok vyvolal mimořádně silnou reakci i doma, včetně revolty u vlastních republikánů. Například bývalý republikánský uchazeč o prezidentskou nominaci, senátor Marco Rubio, veřejně označil Trumpův krok za morálně odpudivý.

Samá voda

Čtěte také

Jan Fingerland: Socialisté s lidskou tváří aneb Tři verze Kurdů

Jednou ze zásadních otázek je, zda je Trumpův postup problematický kvůli svému obsahu, anebo formě. Trump skutečně předvedl až zarážející sérii zmatkování. Provází totiž celou jeho syrskou politiku, vzpomeňme třeba na jeho slova o tom, že Amerika má ze Sýrie zmizet, a vzápětí jeho ostřelování syrských pozic jako trest za použití chemických zbraní.

Za zrazené se ovšem může nyní považovat i Turecko, protože to vychází nejen z toho, že k akci dostalo americké požehnání, ale také že jen hájí své nejvlastnější bezpečnostní zájmy. O tom, že ho kurdské podnikání na syrské straně znepokojuje, mluvilo už dlouho, a stejně tak předestíralo své plány na bezpečnostní zónu.

Americká podpora kurdské YPG dlouhodobě vyvolávala spory mezi Amerikou a Tureckem, a bylo jen otázkou času, kdy se toto napětí provalí. Není překvapivé, že se tak stalo v okamžiku, kdy zmizel hlavní důvod americko-kurdského spojenectví, totiž Islámský stát jako jeden z hlavních aktérů.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Možné následky Trumpova rozhodnutí umožnit tureckou operaci proti syrským Kurdům

Je charakteristické, že třeba současný kritik Trumpova postoje, senátor Lindsay Graham, se sám stavěl proti spojenectví s kurdskou YPG, právě s odkazem na její kontakty s PKK, které tak vadí Turecku.

Pro Američany je turecké spojenectví dlouhodobě důležité, vlastně už nejméně od 50. let, zatímco aliance se syrskými Kurdy byla dočasná a krátkodobá. Turecko bude zásadním hráčem i za rok a za dvacet let, a nic na tom nemění osobnost prezidenta Erdogana nebo dlouhodobě problematické chování Turecka i vůči Americe i Evropě.

Obamovo dědictví

Čtěte také

Jefim Fištejn: Kdo může za co? Aneb odpovědnost Donalda Trumpa za invazi Turecka do Sýrie

Vratkost propojení mezi syrskými Kurdy a americkými zájmy se datuje do dob Baracka Obamy, který postavil svou politiku na co nejmenším zapojení své administrativy do syrských záležitostí, a stejně tak už do jeho dob spadá postupný odchod Ameriky z této části Blízkého východu, včetně Iráku, nebo sporné kroky jeho vlády ve vztahu k Izraeli nebo Egyptu.

Už Obama také chápal spojenectví s Kurdy tak, že je především kurdským zájmem zbavit se Islámského státu, a že jim k tomu USA pomohou hlavně leteckou podporou, ale nikoli svým přímým zapojením na zemi. Stejně tak je důležité dodat, že ani Obama, ani Trump si nestanovili za cíl odstavit od moci Bašára Asada, nebo rozdělit jeho zemi a část jí dát k dispozici Kurdům, naopak vždy se mluvilo o dočasné a taktické povaze spojenectví s Kurdy v Sýrii.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Současná americká politika vůči Kurdům i Turecku je nyní kritizována za chaotičnost, nedostatek principů a zradu spojenců, to všechno je do značné míry pravda. Nad tím se ale vznáší obecnější problém. Amerika nemá vyjasněno, co vlastně na Blízkém východě chce, a i kdyby to věděla, postrádá sebevědomí a vůli nějakou takovou politiku naplnit. Je pak přirozené, že prohrává s těmi, kdo nemají ohledy vůbec žádné, vůle dostatek a jejich strategií je hlavně zůstat ve hře.

Autor je komentátor Českého rozhlasu