Jaký prezident? Kubánci spíš myslí na to, jak sehnat jídlo

Kuba má nového prezidenta – Raúla Castra nahradil volbou tamních poslanců dosavadní viceprezident Miguel Díaz-Canel. Havanské pečlivě zinscenované střídání stráží vyvolalo v celém světě řadu komentářů a analýz.

Stanice Deutsche Welle na svých stránkách nabízí i neoficiální názor ze samotné Kuby.

„Pro mou zemi je to bezesporu historický okamžik. Konec éry rodiny Castrových. Ale navzdory nynější mocenské změně, si Kubánci nedělají žádné iluze, že se jejich problémy rozplynou,“ uvádí Yoani Sánchezová. Tato kubánská blogerka dosáhla mezinárodního uznání a získala řadu světových cen za texty o domácím politickém dění, ale i o každodenním životě svých spoluobčanů.

Nyní popisuje, že se její matka narodila v době Castrova režimu. Stejně jako samotná Yoani a později její syn. Nejméně tři generace Kubánců ostatně nezažily nic jiného, než vládu mužů nesoucích jméno Castro. Předlouhé rutině ale teď odzvonilo s nástupem nového prezidenta. Bez ohledu na to, jestli tato skutečnost přináší reformu nebo kontinuitu, jde o historickou událost. Je to konec vlády Castrů na Kubě.

Miguel Mario Díaz-Canel Bermúdez

Přesto prý obyčejní Kubánci s tímto bezkonkurenčním milníkem v moderní historii ostrova příliš mnoho nadějí nespojují. Jedním z důvodů veřejné lhostejnosti je špatná ekonomická situace. Většina Kubánců bojuje každý den o to, aby vůbec přežili.

Naděje a očekávání, natož pak debaty o politických změnách, jsou tudíž zastíněny velmi konkrétními problémy. Třeba jak si obstarat dostatek jídla nebo jak se dopravit do zaměstnání a pak zase domů.

Nový prezident neznamená revoluci. Kubánská ekonomika je stále uzavřená a její průmysl v troskách, říká Pilip

Miguel Mario Díaz-Canel Bermúdez

Kuba má od čtvrtka poprvé po šedesáti letech prezidenta, který se jmenuje jinak než Castro. Je to Miguel Mario Díaz-Canel Bermúdez. Tento sedmapadesátiletý politik už v parlamentu složil prezidentskou přísahu a nahradil tak ve vrcholné státní funkci skoro o tři desetiletí staršího Raúla Castra. „Raúl Castro ale nadále zůstává šéfem komunistické strany,” upozorňuje Ivan Pilip, bývalý ministr financí a současný člen nadace Casla, která podporuje projekty v Latinské Americe.

Nemalou roli také hraje všeobecně rozšířený pesimismus. Lidé jsou si dobře vědomi toho, že naděje na skutečnou změnu gerontokratického režimu je mizivá. Nový představitel státu je podle Sánchezové submisivní a dobře řízenou loutkou.

Dalším důvodem ke skepsi je pak absence politické představivosti a zkušenosti. Většina Kubánců prostě jinou formu vlády nezná. Proto jim chybí srovnání a alternativa k oné desetiletí vládnoucí „historické generaci".

Tento de facto vrozený fatalismus, přesvědčení, že se nic nezmění, je pro kubánskou nezávislou novinářku přímým důsledkem téměř šedesátiletého panování Fidela a Raúla Castrových nad ostrovním státem. Oba totiž udusili každou opozici a vyloučili každou potenciální konkurenci. I proto jsou bratři Castrovi trvalou a neoddělitelnou součástí kubánské historie.

Fidel a Raúl Castro

Tři čtvrtiny dnešních Kubánců se narodily až po lednu 1959, kdy skupina vousatých mužů vstoupila do Havany se zbraněmi a úsměvy. Krátce nato všechny školní učebnice, média i vládní propaganda opěvovaly „revolucionáře“ ve vojenských mundúrech jako spasitele země. Po desetiletí byla Kuba prezentována jako země souznící s oficiální ideologií, komunistickou stranou a jejím vůdcem jménem Fidel Castro.

Tuhle kapitolu kubánské historie uzavřela až smrt. A tento rok by mohl možná představovat počátek něčeho nového. „Ale namísto jásajících davů a ulic plných hesel a vlajek dolehla na Havanu únava. Letargie lidí, jejichž nadšení a elán otupilo velice dlouhé čekání,“ píše na serveru stanice Deutsche Welle  kubánská blogerka Yoani Sánchezová.

autor: smi
Spustit audio

Související