„Jako sen, ze kterého se probudíte." Smrt v pandemii přichází stejně náhle jako při dopravní nehodě

9. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy smutek

Pandemie koronaviru citelně zasáhla do života mnohých rodin. Podle dat k 9. červnu zemřelo na covid přes 30 tisíc Čechů a stovky tisíc lidí se tak musejí vyrovnávat se ztrátou někoho blízkého. Je to situace velmi podobná tragickým dopravním nehodám, kdy smrt přichází rychle a především nečekaně. Existují sdružení, která mohou v takové situaci pomoci.

Jen velmi těžko se dá připravit na to, že člověk, který je nám blízký, najednou není. Statistická čísla jsou děsivá: na covid u nás zemřelo pětkrát více lidí než při všech dopravních nehodách za posledních deset let, přičemž pocity pozůstalých jsou stejné.

Čtěte také

„Je to šok, blesk z čistého nebe. Podobnost je v tom náhlém – že v jednu chvíli se svým blízkým jste a pak tu najednou s ním nejste,“ říká Michaela Blatná, vedoucí poradenské kanceláře Českého sdružení obětí dopravních nehod.

„Je tam pocit nereálnosti, že to není možné, že to je sen, ze kterého se probudíte, a je to všechno jinak.“

Je to šok, blesk z čistého nebe. V jednu chvíli se svým blízkým jste a pak tu najednou s ním nejste.
Michaela Blatná

Člověk, který nečekaně ztratil někoho blízkého, prochází několik fázemi vyrovnávání se s touto skutečností. „Od šoku přes chvilkové popírání, že to snad není možné, co se to stalo,“ přibližuje Jan Kulhánek z psychoterapie Anděl.

Čtěte také

„Potom to bývá zlost, kdo za to může, jestli jsem neměl já jako rodinný příslušník něco udělat. A po nějaké delší době přichází smutek, prožívání ztráty, že nám ten člověk chybí, a nakonec dojde k postupnému přijetí té situace.“

Někomu to trvá měsíce, jinému roky. Podle odborníků je spočítáno, že každý, kdo zemře při dopravní nehodě, po sobě zanechá deset lidí, kterých se jeho smrt bezprostředně dotkla.

Být tady a naslouchat

Dá se říct, že stejné je to i u covidových obětí. Také v těchto případech je důležité mít se o koho opřít. „Je dobré na to nebýt sám, nemusí se o tom dlouze mluvit, ale je dobře vědět, že je někdo se mnou, kdo mě podpoří, řekne, že je mu to líto, a já cítím, že to myslí opravdu vážně,“ radí Kulhánek.

Čtěte také

Někdy to podle terapeuta může rodinu i semknout, když si uvědomí, že jsou na světě důležitější věci, než kvůli kterým se dohadovali.

Smrt blízkého prožívá každý jinak, a proto je nejpodstatnější naslouchat tomu druhému, abychom mu v jeho bolesti pomohli, i kdyby to podle Michaly Blatné mělo být jen tichým mlčením.

„Dnešní společnost má pocit, že se všechno musí komentovat a když s tím člověkem jsem a nic neříkám, že je to hloupé, ale není to tak. Je to hodně citlivé a nedá se to ani paušalizovat, ale je důležité takové to být tady, naslouchat, nabídnout pomoc, ale zároveň se nenutit za každou cenu. Je toho opravdu hrozně moc,“ vybízí Blatná.

Zejména pokud jsme středního věku, tak nám úmrtí v okolí připomene, že ty jsi taky ten zranitelný, ten, na koho může kosa taky padnout.
Jan Kulhánek

Podle psychoterapeuta Jana Kulhánka v takové situaci navíc začínáme více přemýšlet i sami nad sebou: „Připomíná nám to naši smrtelnost. Zejména pokud jsme středního věku, tak nám to připomene, že ty jsi taky ten zranitelný, ten, na koho může ta kosa taky padnout, ten, který má omezený čas.“  

Sdílet online

Zároveň je potřeba řešit i nezbytné praktické záležitosti, kdy většina lidí vlastně netuší co dělat a kam se obrátit. Leccos se dá zjistit na ministerstvu práce a sociálních věcí, pod které spadá i pohřebnictví, a existuje Asociace poradců pro pozůstalé.

Čtěte také

Pro někoho ale mohou být příjemnější webové stránky lidí s podobnou zkušeností. Například Cesta domů, Nadační fond Vrba anebo Vdovy vdovám, kde dokonce nabízejí speciální knihu, ze které čerpá i Michaela Blatná z Českého sdružení obětí dopravních nehod.

„Je to takový průvodce prvních pěti let vdovy. Je to od počátku ovdovění přes psychické záležitosti a zármutek, ale také je tam vždycky kapitola praktických věcí, co je potřeba řešit teď hned, na co se zaměřit. Kdykoli jsem ji pozůstalých doporučila, tak říkali, že jim pomohla,“ doporučuje Blatná. Protože nejdůležitější je nezavřít se před světem a žít dál.

Poslechněte si reportáž Evy Kézrové.

autor: Eva Kézrová
Spustit audio

Související