Jak temné bylo „temno“? Bílá hora je drama, ale nikoli národní tragédie

Že bitva na Bílé hoře nejspíš ještě nebude tak úplně vyčpělým tématem, dokázal francouzský historik Oliver Chaline, jehož knížka Bílá hora vzbudila vloni mezi českými historiky mimořádný zájem.

Autor se zaměřil především na vylíčení samotné historické bitvy, čerpal z badatelsky málo využitých pramenů a z méně obvyklých zdrojů, jako byla například topografie bitevního pole nebo ikonografické prameny. Dokázal tak, že i po mnoha stovkách let je ještě možné přijít s novým, neotřelým pohledem na zdánlivě obecně známou věc.

Konec reformace nejen u nás

Ostatně často stačí jen podívat se na události z jiného místa. Mýtus o „porážce národa“ vypadá z evropského kontextu trochu jinak: „Bílá hora nerozhodla jenom o osudu českých zemí,“ říká významný odborník na české a středoevropské dějiny raného novověku, profesor Jaroslav Pánek.

„Ten předcházející vývoj směřoval – v konvergenci českých, rakouských a částečně i uherských stavů – k rozložení habsburské monarchie, k nahrazení tohoto v zásadě absolutistického útvaru něčím, co bylo nazváno konfederací svobodných zemí.

Pád stavovského povstání a bělohorská bitva, na které se účastnili jak Uhři, tak i Rakušané, znamená především pro Rakouské země konec reformace. Absolutismus se v rakouských zemích podařilo definitivně prosadit také až po Bílé hoře.

Bělohorská bitva hraje důležitou roli v historiografii celé střední Evropy. Zmiňují se o ní jako o důležitém mezníku například i anglické nebo ruské publikace,“ dodává Pánek

Jak temné bylo temno

S bitvou na Bílé hoře je spojena celá řada legend a mýtů. Dodnes se například můžeme ptát, nakolik nám pomohla romantická představa o porážce národa, který čekal několik století na svobodu – a podobné otazníky se mohou vznášet i nad pobělohorským „temnem“.

Jakkoli doba po Bílé hoře a po třicetileté válce nebyla jednoduchá, nálepku „temno“ jí daly až další generace – a podle historika Jaroslava Čechury lidé, kteří tehdy žili, nejspíš tak negativně svoji etapu ani nevnímali:

„Pobělohorské temno je především jakýmsi čítankovým zjednodušením, které má navodit dojem, že bylo všechno špatně. Ale třeba prostí lidé na venkově žili dál svůj život – a ty velké události mezinárodní politiky vnímali jen zprostředkovaně, běželo to tak nějak mimo ně.“

Drama, ne tragédie

A podobně to vidí další český historik, profesor Zdeněk Uhlíř, autor knížky Černý den na Bílé hoře. Ten pro změnu odmítá jinou „nálepku“ – a to sice tu o bitvě na Bílé hoře jako o národní tragédii:

„Není pochyb, že dodnes je Bílá hora symbolem. Myslím ale, že už to není symbol porážky a národní tragédie, jak se o tom mluvilo v obrozenecké době. Tehdy možná mýtus o národní tragédii sehrál svou roli při procesu vytváření novodobého národa.

Kostel Panny Marie Vítězné v Praze na Bílé hoře. V jeho areálu jsou uloženy ostatky několika vojáků, padlých během bitvy|foto:David Hertl, Český rozhlas

Dnes už se ale na bělohorskou bitvu díváme jako na celoevropské drama, kterého my jsme byli jen součástí. Po Bílé hoře se svět začíná měnit, nastává doba baroka, absolutních panovníků vládnoucích prostřednictvím byrokratického aparátu, centralizuje se daňový systém i obrana státu…“

Dobu po Bílé hoře považuje Dušan Uhlíř za období náboženské intolerance, za dobu zápasu o duši věřících: „Zatímco na Západě se rodí racionalismus, u nás se ještě bojuje o duši. V tomto smyslu temno bylo, i když ten termín zdaleka neberu tak jiráskovsky.“

Jak se dnes na bitvu na Bílé hoře dívají historici? Poslechněte si celý pořad Historie Plus nahoře v článku nebo v audio archivu.