Jak se ze zničeného a rozděleného poválečného Německa stala jedna z nejsilnějších ekonomik?

29. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nacisté v černých košilích v roce 1927. Zleva: Heinrich Himmler, Rudolf Hess, Gregor Strasser, Adolf Hitler, Franz von Salomon

Jedna země a dvě cesty. Poválečná obnova rozděleného Německa začala před 75 lety na stejných základech. Přesto byl v roce 1989 rozdíl výkonu ekonomik Východu a Západu obrovský. Velkou část práce udělal muž na správném místě – kancléř Konrad Adenauer, ale také 12 milionů vyhnanců z Československa a Polska.  

V listopadovém Norimberku 1945 začal proces, který celému světu i samotným Němcům odhalil zločinnost nacistického systému a potrestal jeho hlavní strůjce. Všechno se odehrálo v jediné soudní síni.

Čtěte také

„Kvůli těm procesům vlastně vzniklo mezinárodní trestní právo. Opřené o takzvané norimberské principy, které se díky OSN staly závazné. Stručně řečeno – mají zajišťovat mír čistě jen s pomocí práva a trestat všechny, kdo se proti němu postaví. Tato síň je kolébkou celého systému a vlastně i předchůdkyní mezinárodního tribunálu v Haagu,“ vysvětluje v pořadu Zaostřeno soudce Thomas Dickert.

Justiční palác o stovky kilometrů dál má ale o dost jiný příběh – přestože zůstal stát téměř bombardováním nedotčen, stojí v Drážďanech, které už ale spadaly pod sovětskou okupační správu. Výkon spravedlnosti si vykládala po svém.

Dvě Německa

„V podstatě hned po dobytí města si sovětská vojenská moc zabrala věznici čistě jen pro sebe a své zajatce. Areál byl hermeticky uzavřený – dovnitř nesměl nikdo, ani německá policie. Justiční palác sice mohli částečně využívat i Němci, své vězně ale museli držet jinde. Tady to bylo čistě v rukou Sovětů,“ říká historička Birgit Sacková, která spravuje místní památník.

Berlínský Reichstag v červnu 1945

Drážďanský palác sloužil nacistům jako jedno z hlavních popravišť a za 12 let jejich vlády tam zemřelo kolem 1300 lidí. Sověti tento počet málem překonali, a to za pouhé dva roky.

„Popravdě – nedokážeme říct, kolik rozsudků smrti tady padlo. Máme jen neúplná čísla. V létě 1947 se už nedávaly tresty smrti, ale 25 let vězení. Vedle popravených tak zkoumáme i osudy lidí, kteří za mřížemi skončili. Je až neuvěřitelné, kolik z nich tehdy nepřežilo. Ve vězení žili v katastrofálních podmínkách a úmrtnost byla nesrovnatelně vyšší než za správy nacistů. A to připočítáváme i závěrečné roky války,“ dodává historička.

Rozdílný nebyl jen přístup k vězňům – zatímco západní část Německa se po válce začala rychle stavět na vlastní nohy, hospodářství východní části země stagnovalo.

Ekonomika NDR měla poloviční výkon

Jörg Roessler byl kdysi jedním z hlavních ekonomů někdejšího východního Německa. Na akademii věd řídil Ústav pro hospodářské dějiny. Dnes nijak nezastírá, že Německá demokratická republika (NDR) byla od začátku v defenzivě.

Čtěte také

„Podívejme se na hrubý domácí produkt přepočtený na jednoho obyvatele. Spolková republika byla vždy silnější, a tak má, podle dvou nezávislých výzkumech institutů, ve srovnání hodnotu jedné. Přitom NDR roku 1989 dosáhla hodnoty 0,55, takže její ekonomika měla v závěru asi poloviční výkon než ta západní,“ vysvětluje.

„Pokud se pak vrátíme do roku 1950, srovnání vyjde na jen 0,39. Každého historika ale tato čísla hned zarazí: vždyť ještě před 2. světovou válkou nebyly mezi těmito německými regiony v podstatě žádné rozdíly. Dokonce ani v závěru války, protože boje doléhaly na celou zemi. A když se pak posunuly hranice Polska a východ Německa ztratil obrovskou část území, pořád to ale zůstávalo tak jedna k jedné. A najednou to na východě spadlo na pouhé dvě pětiny původní síly. Za tím vším hledejme jedinou věc – válečné reparace,“ dodává ekonom.

Válečné reparace

Podobně jako po 1. světové válce muselo Německo i po té druhé slíbit, že vítězům zaplatí škody a bude jim pravidelně posílat obrovské částky peněz. A ekonom Roessler pokračuje:

„Původně se dohodlo, že všechny okupační zóny – americká, britská, francouzská a sovětská – by měly být zatížené zhruba stejně a splátky se mezi ně spravedlivě rozloží. Částky se určovaly podle toho, jak moc válkou utrpěly. Takže Sovětský svaz měl logicky nárok na největší podíl. Z domluvy ale nakonec sešlo.“

Čtěte také

Proč? „Víte, státy všechny ty věci z reparací vlastně ani nedokázaly začlenit do svého hospodářství. Ne že by jim z Německa chodily nějaké druhořadé nebo zbytečné výrobky. Bylo to většinou kvůli nátlaku jejich místních firem, pro které šlo o nevítanou konkurenci. To byl případ hlavně Velké Británie. Sověti pak přestali brát ohled na dohody a ve své okupační zóně začali ve velkém sbírat vše, co šlo. Odváželi to na svá území a výsledek? V roce 1950 extrémní oslabení východní části Německa,“ odpovídá.

Řízená loupež?

Pak se z NDR začaly stěhovat i důležité firmy – třeba ze Saska odešla místní automobilka Audi anebo výrobce kosmetiky Wella. Většina jejich kapitálu a pokud možno i majetku se tak přesunula na Západ. Takzvané vyplácení válečných reparací totiž někdy připomínalo spíš řízenou loupež.

Nacistické Německo za 2. světové války

A ekonom Roessler ještě pokračuje: „Z jedné části to byla obyčejná demontáž. Hlavně z velkých průmyslových podniků se vzaly všechny stroje a převezly se do Sovětského svazu. A pak to byl odběr hotových výrobků. Některé německé firmy sice běžely dál, ale velkou část své produkce musely zdarma odevzdávat. A to na úkor soukromých investic a potřeb místního trhu. Právě tyto dva fenomény stojí za tím, že rozdíl mezi Východem a Západem začal být celkem rychle propastný.“

Ostatní spojenci šli jiným směrem – sice si taky stroje brali, ale jen ve specifických oborech, hlavně pak ve zbrojovkách. Odběr zboží pro ně nebyl prioritou, protože tím ohrožovali jejich vnitřní pracovní trh.

Konrad Adenauer

Až do roku 1949 vlastně ani formálně žádné Německo neexistovalo. Byly tady jen čtyři okupační zóny, u kterých se hledal způsob, jak jim opět vrátit soběstačnost. Zatímco na východě to bylo jen symbolické gesto, na západě se hledala skutečná cesta ke svobodě. Její hlavní postava žila v bílé vile u Rýna. Pro Němce se totiž osudovým mužem stal Konrad Adenauer.

Logo

„Byl kancléřem celkem 14 let a na konci jeho vlády bylo Německo stabilním demokratickým státem a jeho hodnoty zapustily hluboké kořeny. Věřilo v jednotnou Evropu a našlo si nové místo v civilizovaném světě,“ popisuje historička Corinna Franzová.

Připomíná ale i další fakt, který málem poválečné západní Němce položil na lopatky, a to lidé, kteří byli odsunuti z Československa a Polska. „V roce 1945 byl západ Německa traumatizovaný a rozpolcený. Bylo tu 12 milionů vyhnanců z východních území a taky 10 milionů bývalých členů nacistické strany. Včetně vysokých funkcionářů a státních úředníků. Stalin doufal, že tato výbušná kombinace povede k obrovskému sociálnímu napětí a země se postupně sama rozpadne.“

Demokracii se museli učit

Hlavním úkolem všech politiků ale bylo nastolení klidu. A tak se soustředili na integraci: ať už uprchlíků a vyhnanců, tak i některých bývalých nacistů. Stát je musel přesvědčit, že demokracie je ta jediná správná cesta. „S odstupem let můžeme říct, že to vyšlo. I když, ne že by se to povedlo hned,“ myslí si Franzová.

„Před sebou mám přetisk jednoho průzkumu veřejného mínění z roku 1952. Němců se ptali, jestli souhlasí s tím, aby Německo vyplatilo Izraeli odškodnění za holokaust. Skoro polovina dotazovaných řekla ne, anebo že jsou reparace až příliš vysoké. A nezapomínejme, že k Hitlerovi ještě v 50. letech mnoho lidí vzhlíželo. Důvěra v nový stát se upevňovala dlouho. Adenauer to popsal jednoduše: Němci se museli naučit, jak žít v míru a v demokracii.“ 

Poslechněte si ale celý pořad Zaostřeno Václava Jabůrka. Dozvíte se, co všechno pováleční migranti dělali v průmyslu, nebo jaký význam měli i takzvaný Mittelstand, neboli středně velké podniky, které se často zaměřují na jedno konkrétní odvětví.

Spustit audio

Související