Německé válečné reparace pro Polsko skončily v Rusku. Poláci o ně můžou zkusit požádat, říká právník

„Nedomnívám se. Na postupimské konferenci se vítězné mocnosti dohodly, že reparační nároky za Polsko bude inkasovat Sovětský svaz – který je zřejmě také inkasoval, a to ze sovětské okupační zóny v Německu,“ připomíná právník Aleš Rozehnal.

Polsko se může s žádostí o vyrovnání obrátit na Rusko, ale výsledek je asi předem znám. Polsku mělo připadnout 15 procent reparací, ale nikdo ani neví, kolik Sovětský svaz vyinkasoval.Aleš Rozehnal

Polský postoj přesto do určité míry považuje za pochopitelný, protože Polsko patřilo k zemím nejvíce postiženým druhou světovou válkou. „Komplikovaná situace po válce způsobená rozdělením Evropy přispěla k tomu, že reparační nároky nebyly vyrovnány. Na druhou stranu ale Polsko získalo velkou část historického německého území,“ zdůrazňuje.

Komunistické Polsko se v roce 1953 vzdalo nároků na odškodnění, polští vládní politici dnes ale spekulují, že se to týkalo pouze území tehdejší Německé demokratické republiky. „Polsku to navíc bylo vnuceno Sovětským svazem, takže právní závaznost tohoto prohlášení bych nepřeceňoval. Přesto ale existují daleko závažnější právní důvody pro tvrzení, že Polsko vůči Německu už žádné nároky nemá,“ upozorňuje právník.

Také podle ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolfa Jindráka je Polsko právně ve velice špatné situaci. „Polsko má jedinou cestu, a to snažit se s Německem domluvit na politickém řešení. To o něm ale odmítá jednat,“ říká bývalý velvyslanec ve spolkové republice Jindrák.

Po právní stránce by pro Poláky paradoxně bylo jednodušší obrátit se na Rusko než na Německo. Za současné situace si ale nedokážu představit, že by se o tom Rusové s Poláky bavili.Rudolf Jindrák

Ministr Czaputowicz ve svém projevu explicitně nezmiňoval reparace, mluvil o politickém i finančním odškodnění. „Možné by to v podstatě bylo. V 50. letech se začala uzavírat série smluv o odškodnění obětí nacismu, což se ale nám podařilo až v 90. letech po uzavření Česko-německé deklarace,“ uvádí Jindrák, který je také jedním z jejích autorů.

„Myslím ale, že Němcům se do toho nebude chtít, protože by to vyvolalo další precedenční nároky, například ze strany Itálie nebo Řecka,“ soudí Jindrák. A právě Řecko je podle Rozehnala ve zcela jiné situaci.

Případ řecké „půjčky“

Řecko euro.jpg|foto: CC0 Public domain, Fotobanka Pixabay

Řecko sice část reparací od Německa obdrželo, ale byl to pouhý zlomek válečných škod. „Německo říkalo, že konečné uzavření reparačních nároků odloží až po sjednocení – k němu došlo, ale k reparacím v plné výši už ne,“ popisuje Rozehnal.

Řecká centrální banka navíc v době okupace půjčila Říšské bance zhruba půl miliardy říšských marek. „Byla to vynucená a bezúročná půjčka, a pokud by ji německá centrální banka dnes měla vracet s nějakými minimálními úroky, tak to v přepočtu na dnešní peníze představuje obrovskou částku,“ naznačuje.

„To bylo citlivé téma v době řecké krize, tedy že Německo má tento dluh splatit, a tak saturovat řeckou ekonomiku. Byť německá centrální banka tyto závazky později uznala, tak politicky je to podle mě neprůchodné. V Evropě není atmosféra na vracení se k otázkám minulosti a závazkům starým více než 72 let,“ myslí si Jindrák.