Jak chránilo Československo své občany při havárii Černobylu? Zatajováním a propagandou

30. duben 2018
02270901.jpeg

Jednou z nejvážnějších havárií v historii mírového využití jaderné energie byla ta v Černobylu, ke které došlo 26. dubna roku 1986. Hrozící důsledky byly zřejmé, ale komunistické Československo se po několik dní tvářilo, že se takřka nic neděje.

„Lidé se nedozvěděli vůbec nic. Existují dokonce autentické filmové záběry z městečka zhruba pět kilometrů od dané elektrárny, kde lidé chodí venku a mezi nimi procházejí vojáci,“ říká host pořadu, historik Jan Kalous.

Co se tehdy vůbec stalo, vysvětluje fyzik Zdeněk Dienstbier ve své knize Hirošima a zrod atomového věku:

„V honbě za splněním plánu přišel jeden inženýr na ‚zlepšovák‘, který mohl zvýšit výkon elektrárny asi o 2 %. Inženýři se rozhodli návrh vyzkoušet. Aby to mohli udělat, vypojili několik bezpečnostních systémů. Efekt byl nečekaný. Štěpná reakce v jaderném palivu se rozběhla nekontrolovatelně a způsobila dva mohutné výbuchy, které zničily celý čtvrtý blok elektrárny. Bezprostředně bylo ozářeno několik desítek pracovníků obsluhy a hasičů, kteří se pokoušeli likvidovat požár. Celkem do roka zemřelo 47 lidí. Další dva tisíce lidí byly ozářeny menšími dávkami při zabezpečování reaktoru proti dalším únikům radioaktivity. Při výbuchu se z elektrárny zvedl radioaktivní mrak, který se šířil do okolí až nad Evropu.“

Havarijní komise a „zatloukání“

Informace o nehodě přišla ze Sovětského svazu až s 48hodinovým zpožděním, a to poté, kdy se podařilo měřením ve Švédsku zjistit zvýšenou hladinu radioaktivity. Samotné Československo reagovalo na vzniklou situaci zřízením vládní havarijní komise, ale ta se poprvé sešla až po pěti dnech od havárie.

Klíčovým úkolem pro vládní instituce bylo zajistit, aby se občané Československa toho dozvěděli co nejméně. Údajně proto, že bylo třeba předejít davové „psychóze“.  A tak se konaly tradiční povinné oslavy 1. máje, cyklisté museli startovat na Závodu míru v Kyjevě, nedaleko Černobylu. Pouze jediný z cyklistů odmítl soutěžit.

Černobyl

Občané Československa se snažili získat informace, kde se dalo. Ti, kteří měli možnost sledovat zahraniční média, sledovali rakouskou či německou televizi. Dalším zdrojem informací bylo vysílání rozhlasové stanice Rádia Svobodná Evropa, kde ve svém komentáři novinář Karel Moudrý uvedl:

„Snímky západních družic už dávno ukázaly případný stupeň poškození elektrárny, ale ukázaly navíc – to v sovětské a pražské televizi vynechali – že černobylský reaktor utrpěl patrně nehodu, které se říká největší možná a která pronásleduje jaderné energetiky jako zlý sen. (...) Mluví-li se o tom, že v okolí Černobylu jarní zemědělské práce dále pokračují, to rozumného člověka neuklidní, ale nanejvýše rozčílí. Komunistický systém tím pouze dokazuje, jak si cení lidský život, lidské zdraví, jak mu je prestiž režimu, tedy prestiž vládnoucí byrokracie, nade vše.“

Nedůvěra a opozice

A tak se v Československu lidé slunili venku, pochodovali v prvomájových průvodech, zatímco v sousedním Rakousku se likvidovala dětská venkovní pískoviště, nesmělo se pít mléko a lidé byli informováni a také poučováni, co je třeba dělat. Ostatně jedním z tehdejších důsledků bylo i „neotevření“ vybudované jaderné elektrárny na tamním území.

Černobyl

Mocenské orgány v Československu se snažily zastírat a bagatelizovat celý problém. Dobová propaganda měla své vlastní – přinejmenším zvláštní – vysvětlení celé události. Dne 5. května uveřejnilo Rudé právo text, ve kterém bylo uvedeno:

„Nedávná havárie jednoho z reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu se stala v západních zemích podkladem ke lživé kampani různých stoupenců antisovětismu a antikomunismu, ale zasáhla i oblast sportu.“  Selhání režimu bylo naprosto zřejmé. „Jakékoli informace se pokoušel shodit ze stolu se zdůvodněním, že jsou antisovětské a antisocialistické,“ konstatuje historik Jan Kalous.

Jedním z důsledků pak bylo vědomí, že komunisté svým občanům lžou a nemají zájem je chránit. Na to pak navazovala nedůvěra, která souvisela s jistou formou odporu, nesouhlasu, či dokonce opozice vůči komunistickému režimu.  Už se to totiž netýkalo jen pár desítek či stovek lidí, kteří byli považováni za opozici, ale takřka všech obyvatel tehdejšího Československa.

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Jan Kalous.