Byl Jan Werich zakázaným autorem?

„To je tak, aby člověk nesměl, tak musí mít nějaký zákaz. Ale mně nikdo neřekl, že nesmím psát, že nesmím hrát, že nesmím být v rozhlase nebo v televizi, že se moje jméno ani nemá vyslovovat v rozhlase. Kdybych já tvrdil, že nesmím, tak bych lhal,“ říkal Jan Werich 3. října 1974 ve Vídni Jiřímu Voskovcovi. Bylo to jejich poslední osobní setkání.

Nejen divadlo spojilo spolužáky z gymnázia, posléze z právnické fakulty. Byl to také film. Společně si zahráli ve čtyřech: Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám. Přichází 2. světová válka a oba pánové jsou v emigraci v USA. Návrat do Československa byl pak pokusem navázat tam, kde v roce 1938 skončili. Únorový převrat ale změnil jejich plány, Voskovec se rozhodl pro druhou emigraci, ale Werich zůstal v Československu.

Kultura jako nadstavba

Role kultury v komunistickém státě měla specifické postavení, jak uvádí publicista Adam Drda v Mýtech o socialistických časech: „Občan socialistického Československa nemohl pořád jen dřít a shánět nedostatkové zboží, musel mít také ‚nějaké kulturní vyžití‘, musel se občas trochu pobavit. Podle ruské ideologie představovala totiž kultura jako celek ‚zábavu‘ – byla to ‚nadstavba‘ nad základnou – čili nad užitečným pracováním, a z toho zase plynula ideová podřízenost umělců potřebám tzv. pracujícího lidu. Komunistický aparát dozíral na všechny oblasti života a kultuře jako přirozené sféře věnoval výjimečnou pozornost.“

Čtěte také

Jan Werich a rozhlas. Za normalizace musel zmizet, a to přes velkou popularitu hlavně u mladých lidí

Konkrétní opatření přibližuje host pořadu, teatrolog Vladimír Just: „Vedoucí úloha strany se promítla do všech divadel. Nejprve měl hlavní roli akční výbor a pak už to vedl sekretariát strany,“ a pokračuje, co to znamenalo pro Jana Wericha: „dohrávala se Voskovcova inscenace Divotvorný hrnec a podle dobových pamětníků z toho udělal jednu velkou předscénu, režíroval to Frejka. Ta skončila a Werich přestal dělat divadlo.“

K divadlu se ale mohl vrátit až po několikaleté přestávce, konkrétně ve druhé polovině 50. let do Divadla ABC s Miroslavem Horníčkem. „Byl to výsledek jisté oblevy po Stalinově smrti. Píše se rok 1955, je tam obnovený César, probíhají politické procesy a na scénu přicházejí političtí vězni. Tato scéna v dobovém kontextu působila jako neuvěřitelná provokace. A Werich se dostal pod palbu kritiky ze strany komunistů,“ konstatuje Vladimír Just.

Tendenční Císařův pekař

Císařův pekař a Pekařův císař, dvojrole Jana Wericha ve filmu z roku 1951. Právě tento film bývá často kritizován za tendenční prvky.

„Byla to parafráze Werichova a Brdečkova, režii měl Frejka. Je to poznamenáno dobou, ale já bych prosil každého, kdo šmahem odsoudí tuto věc jako tendenční, aby si uvědomil, že když se podíváme na dobovou filmovou produkci a pak když si pustíme Císařova pekaře, tak budeme v jiném světě. ÚV KSČ jednal o tomto filmu, že se vyplácalo mnoho miliónů na ‚amerikánský‘ film, místo aby se točili Psohlavci,“ konstatuje Just.

Jan Werich obdržel také ocenění „národní umělec“. „Tituly národních i zasloužilých umělců jsou docela zřetelným a názorným dokladem umělců v socialistické společnosti,“ psalo Rudé právo. Vladimír Just k tomu dodává: „Píše se rok 1963 a já to chápal tak, že pokud je Werich národním umělcem, tak bude nějaká obleva. V tomto roce byl natočen také film Až přijde kocour a pro mě to byl znak, že se ‚něco‘ láme.“

Reformní komunista?

Werich patřil k podporovatelům reformního hnutí uvnitř komunistické strany. V televizním vysílání podpořil Alexandra Dubčeka, posléze podepsal prohlášení Dva tisíce slov.

Normalizace se ale zapsala svým negativním důsledkem také v jeho životě. Když měl v roce 1975 narozeniny, tak „vláda výslovně zakázala jakoukoli zmínku o tomto výročí jak v novinách, tak v rádiu a TV. Dokonce se v den narozenin nesměla hrát ani hudba Ježkova a ani bez našich slov,“ napsal Jiří Voskovec ve svém dopise exulantu Bohumilu Brejchovi do Vídně.

Jan Werich v 60. letech|foto:Profimedia

Werich ale obtížně žil bez svého publika. Možná i to ho přivedlo mezi ty, kteří podepsali tzv. Antichartu v roce 1977. Po jeho smrti (v roce 1980) v dalším dopise do Vídně se také k tomu vyjádřil Jiří Voskovec: „Tak mezi námi si myslím, že ho trápilo, že těm podvodníkům nalít a podepsal ten protichartový dokument. Chtěl to odvolat, ale lidé mu to rozmluvili. Já sám jsem si říkal, že je to blbá situace, ale že mu to snad na kolena nejstarší přinese od režimu nějaké životní praktické výhody, že ho třeba pustěj mírně na televizi atd.“

Jak to tedy bylo doopravdy s Janem Werichem, byl zakázaným autorem? „De iure zakazován opravdu nebyl, ale de facto máme dlouhá období, kdy nic nesměl. Totalitní režim totiž málokdy napíše, my děláme to či ono, tam existuje autocenzura,“ konstatuje Vladimír Just.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.