Jak adaptovat města na život v 21. století?

28. leden 2021

Dobrá architektura zkvalitňuje náš každodenní život, a to nejen když je chytrá a funkční – ale i esteticky, když nás něčím oslovuje. O tom, že jsou krásné historické budovy, se většinou nepolemizuje. Mnohem nejednoznačnější je to u moderní architektury. 

Nové projekty, budovy, bloky budov, nebo dokonce celé čtvrti, které v dnešních městech vznikají od žijících architektů a urbanistů, často vyvolávají i protesty veřejnosti.

Argumentuje se, že obyvatelé města nebo čtvrti by měli mít možnost vyjádřit se k tomu, jak bude jejich okolí vypadat. Proti tomu stojí argument, že město je živý organismus, jeho vývoj nelze konzervovat a architektonická nebo urbanistická vize s mnohem důkladnější znalostí potřeb celého města mohou jeho dalšímu rozvoji výrazně pomoci. Diskutovat o různých estetických názorech je ještě těžší.

Konzervovat a respektovat historii města? Nebo stavět nové objekty? Kdy zapojovat veřejné mínění více a kdy tvrdě prosazovat dlouhodobé vize? Jak adaptovat města na život v 21. století? Na praktické zkušenosti jsme se ptali v Plzni, Bilbau a architektky Evy Jiřičné.

Plzeň

V Plzni jsme provedli anketu na hlavním Náměstí Republiky. Jeho dominantou je gotická katedrála sv. Bartoloměje. Její věž je vidět zdaleka. Původně měl mít chrám věže dvě, ke stavbě druhé nakonec nedošlo.

Plzeň

Kavárník Jan Janák a architekt Jiří Boudník proto v roce 2012 vypsali ideovou soutěž na druhou věž. Ze 130 architektonických návrhů i Česka i zahraničí vyhrál návrh zlatého hranolu, který by stávající věž převyšoval. I když od začátku bylo dáno, že se návrh nebude realizovat, zadavatelé soutěže začali být pro některé Plzeňáky kacíři.

Na Náměstí Republiky stojí už tři roky ale i jiné zlaté „hranoly“ – tři moderní kašny symbolizující znak města. I ty některé Plzeňáky stále popuzují, jak ukazuje anketa, kterou jsme s Jiřím Boudníkem na náměstí provedli.

Bilbao

Baskické Bilbao je víc jak dvakrát větší než Plzeň a jen o něco menší než Brno. Přesto ho běžně najdeme zakreslené na světových mapách.

Čtěte také

Často se to přičítá stavbě Guggenheimova muzea moderního umění od Franka Gehryho z roku 1997, které do krizí stiženého města vrátilo život, turisty a znovu nastartovalo ekonomiku.

O tom, zda to byl unikátní případ, nebo jestli tento model lze přenést i do jiných měst, jsme mluvili s urbanistou Pablem Otaolou, dlouholetým ředitelem urbanisticko-developerské společnosti Bilbao Ría, která na transformaci města dohlížela. 

Eva Jiřičná

Má se architekt maximálně přizpůsobovat charakteru okolí a názoru veřejnosti, nebo se naopak snažit nastolit trend? Nebo – více egocentricky vzato – otisknout svůj styl a svoji stopu do historie?

Eva Jiřičná, 2007

O tom jsme mluvili s česko-britskou architektkou Evou Jiřičnou. Ta tvrdí, že charakter měst nelze uměle nařídit, nebo město dokonce postavit na zelené louce. Město je přirozený, živoucí organismus.

Architekt podle ní musí mít především důvěru lidí. Neslibovat jim něco, co stavba nesplní, a hlídat si, aby jeho samotného nepodvedl investor, který se najednou třeba rozhodne šetřit nebo změní podmínky. Mezi její současné projekty ve světě i Česku patří mimo jiné i stavba transplantačního centra kostní dřeně – na střeše fakultní nemocnice v Plzni.

Celé Zaostřeno Daniely Vrbové najdete v audiu.

Spustit audio

Související