Ivan Hoffman: Právo na opravu
Přístroje, které záhadně kolabují, jakmile u nich vypršela záruka, patří ke koloritu doby. Často za to mohou součástky s plánovanou trvanlivostí. Ve Francii už pár let platí zákon, podle kterého je obsazení součástky s plánovanou čili omezenou životností trestným činem.
Za plánované zastarávání, které záměrně omezí dlouhodobé užívání výrobku za účelem ekonomického obohacení, jsou dva roky vězení a pokuta 300 tisíc eur. Jenomže zprávy o uvězněných vývojářích a výrobcích věcí, co schválně nevydrží, jaksi chybí.
Čtěte také
I když se hodně diskutuje o právu na opravu, které by přimělo výrobce k odpovědnosti za své zboží, výdělek obchodníků se bude vždy odvíjet od prodeje nových věcí a tomu bude odpovídat jejich kreativita ohledně způsobů, jak opravy toho starého zkomplikovat.
Nejlepší je přesvědčit spotřebitele, že se oprava nevyplatí. Například tím, že se předraží náhradní součástky nebo že oprava trvá věčnost. Cesta do peněženky spotřebitele vede samozřejmě přes jeho hlavu. Jde o to ho přesvědčit, že nové je lepší, i když je horší.
Revoluce jako cesta?
Je to mimochodem podobné jako u politiky. I politický marketing operuje s mantrou, že konkurenční režimy jsou nereformovatelné a než trpět zdlouhavou evolucí, je lepší revolučně se zbavit starého a zařídit se nově na zelené louce.
Podle této logiky se u nás účtovalo s údajně nereformovatelným kapitalismem v roce 1948 anebo s údajně nereformovatelným socialismem po roce 1989. V obou případech se politici dostali k moci stejně jako ti byznysmeni do peněženky spotřebitele: přes voličovu hlavu.
Takto v srpnu pak máme příležitost výročně si připomenout, jak to dopadlo s politickým pokusem o opravu vadného režimu v roce 1968. Neprošlo to. Pro produkt, který by byl spotřebitelsky komfortní tím, že by kombinoval svobodu se solidaritou a konkuroval tak ruskému komunismu a americkému kapitalismu, nebylo na trhu místo.
Když se dnes řeší, jak zachránit klimaticky kolabující svět, opět zde máme revolucionáře, co nás přesvědčují, že nové je lepší, i když je horší. Názor, že postačí opravit, co je vadné, se jako vždy přehlíží jako konzervativní, nedostatečný. Jako vždy a jako se vším ale platí, že hodnotu má jenom to, co lze opravit. Je jen jedna cesta z krize. Něčím kvalitním nahradit součástky s plánovanou životností.
Autor je komentátor Deníku
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
