Ivan Hoffman: Permakultura
Jsou dny, kdy to na naší zahradě vypadá, jako bychom holdovali permakultuře. Oficiálně je permakultura „návod, technika, způsob myšlení i životní styl v jednom. Je to na etice založený designérský systém, spojující dobré bydlení s bezpečnou produkcí potravin a estetikou, zahrnující též společenské a finanční stránky…“ Obyčejně řečeno pak jde o zahradničení bez chemie, plení a zalévání, kdy se člověk pokorně dělí o produkci s potvorami, jako jsou hraboši a slimáci.
Místo rozkazování přírodě se permakulturista přírodě obdivuje, a než s ostychem šetrně vstoupí do spontánně probíhajících přírodních procesů, dlouze přírodu pozoruje a s respektem se kochá její bujnou, divokou rozmanitostí.
Čtěte také
My si už vztah k plevelu a slimákům nevybudujeme, ale sdílíme s permakulturisty odpor k pesticidům anebo preferenci dešťové vody. A vztah k přírodě. Ta nás ovšem na našem pozemku musí respektovat, nikoli nám přerůst přes hlavu, jak se tomu někdy na naší zahradě děje, než tomu učiníme přítrž.
Permakultura, ekologické zahrady a zahradničení jsou podle jejích stoupenců fenoménem současnosti. Jako každá novota si přirozeně musí vydobýt své místo na slunci. Místo s přírodou zápasí permakulturisté s předsudky a nálepkami.
Problém s identitou
Slýcháme od nich, že „nejde o výmysl ekologicky poblouzněné, sluníčkářské mládeže“ ani o „módní vlnu pražských chalupářů z pražské kavárny či cokoli jakkoli jinak absurdního“. Také se vehementně brání obvinění z lenosti. Neplejí z principu!
Čtěte také
Zda je permakultura budoucností zemědělství, cestou, jak ekologicky nasytit miliardy lidí, kteří zahrádku vesměs neviděli ani z rychlíku, je samozřejmě nejisté. Permakulturistům nicméně nechybí sebevědomí. Jeden z jejich lídrů, pan Bill Mollison říká: „Přece nebudeme jen tak sedět a nenecháme ty bastardy, aby to tady mezitím všechno zválcovali!“
Když vyplejeme zahrádku, kde má naše zelenina řád a mrkev se nekamarádí s kopřivou, povraždíme slimáky a pak projedeme po terénu sekačkou, abychom se zbavili nevzhledné trávy a nechali vyniknout okrasné keře, tehdy se zálibou pohlédneme na výsledek svého snažení.
Jen s tou identitou je problém. Budeme cosi mezi těmi ekologicky poblouzněnými sluníčkáři, co nesnášejí chemii, a mezi bastardy, co to tady všechno zválcovali.
Autor je komentátor Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.