Ivan Hoffman: Město

Prašné a hlučné továrny dávno osiřely
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prašné a hlučné továrny dávno osiřely
0:00
/
0:00

Nedávno jsem nad ránem projížděl Ostravou. Zaznamenal jsem průmyslovou scenérii, která se vynořila v zimním přítmí.

A hned jsem věděl, že k ní přičiním provokativní komentář ve smyslu: „Takto je to správně!“

Kdysi se do měst přicházelo za prací. Tu lidé nacházeli v továrnách, kolem kterých pro dělníky vyrostly domy a bytovky. Jak se města rozrůstala, vznikla přirozeně poptávka po službách a ve městě se uživil i pekař, doktor anebo učitel.

Impulzem pro akumulaci lidí v městských aglomeracích ale nepochybně byla industrializace, nikoli spolkový život, kulturní vyžití či kavárenský diskurs.

Dnešní město nabízí místo práce výdělek, nejčastěji někde v kanceláři u počítače. Pro průmyslovou činnost v něm není místo. Prašné a hlučné továrny dávno osiřely a staly se ekologickou zátěží. Města řeší, jak někdejší průmyslové areály nahradit business centry, nákupními galeriemi a luxusním bydlením.

Duše dnešního města

Od města se už nechce, aby nabízelo pracovní místa u pásu. Očekává se od něj, že obyvatelům nabídne pohodlí, rozptýlení a nejlépe i zdravé životní prostředí. V moderním městě se nevyrábí. Co obyvatelé potřebují, se do jejich města doveze odněkud, kde se ještě po staru pracuje.

Zdá se ale, že to moc nefunguje. Město přešlo na náhradní režim pro lidi, co zůstali pohromadě i poté, co důvod, proč kdysi do města přišli, pominul, a zůstali po něm jen brownfieldy. A plán B je už z podstaty provizoriem.

Ve vzduchu vždy bude otázka, proč se vlastně lidé z měst, ve kterých zanikly fabriky, nevrátili na venkov, do krajiny, ze které přišli, ze které vzešli, a do které přirozeně patří? A proč se venkov vylidňuje i poté, co už jsou města přeplněná? Nebude to nakonec tak, že se dnes do města prchá před prací? Že líný moderní člověk než by pracoval, raději se čímsi zaměstnává?

Definovat duši dnešního města s jeho složitou infrastrukturou, hektickým životním stylem davu oscilujícího chaoticky mezi nadějí a odcizením, půvabem a kýčem, bohatstvím a bídou, je logistický, ekonomický i psychologický rébus.

Ivan Hoffman

Je s podivem, jak jednoduše proti tomu vystihuje město před rozbřeskem průmyslová silueta, co mu zbyla z minula. Je to jako by k nám ze záhrobí promlouval duch, který koketuje s myšlenkou, že si své město jednou vezme zpět. Času navzdory že mu vrátí zapomenutý původní smysl.

Autor je komentátor Deníku