Ivan Hoffman: Ropné prokletí

5. únor 2020

Před nedávnem nám za humny vyrostla naftová věž. V noci září bílými žárovkami a navrchu jednou červenou, kvůli pilotům.

Když hledím tím směrem, něco mi říká, že i já mám pod nohama ložisko ropy. Těžit se ji ale nechystám.

Čtěte také

Důvodů mám hned několik. Především si myslím, že bohatství člověka poznamená, změní ho k horšímu, nemluvě o závisti, se kterou na vás pohlížejí ti, kteří ropu hledali marně a nemohou si dovolit tryskové letadlo. Vrtat nebudu i proto, že je to těžká, špinavá práce, kterou navíc neumím. A zaslechl jsem kdesi, že soukromě a svépomocí těžit na svém pozemku ropu se u nás ani nesmí.

Po pravdě pohlížím na čerstvé ropné zařízení s jistou nervozitou. Příčinou je tzv. ropné prokletí, tedy obecná zkušenost, že najde-li se někde ropa, pro místní obyvatelstvo je to malér. Třeba Ogoni v deltě Nigeru nelibě nesli ekologickou katastrofu, o kterou se jim postarala společnost Royal Dutch Shell.

Shell měl ale výtečné vztahy s nigerijskou vojenskou vládou. Ta před 25 lety aktivisty poškozující ropný byznys popravila. Byl mezi nimi i spisovatel Ken Saro-Wiwa, a tak se z profesní solidarity již čtvrt století vyhýbám čerpacím stanicím Shell.

SSSR na věčné časy

Čtěte také

Nejsem samozřejmě naivní. Netvrdím, že „kapka lidské krve v každém litru benzínu“ je receptura jediné nadnárodní společnosti. Spíš bych vsadil na to, že natankovat palivo bez této humánní příměsi bude docela problém. Tady na Moravě je ale, zdá se, nafty přiměřeně, tedy málo na ekologickou katastrofu.

A pokud jde o majitele, naftu u nás těží evropská korporace sídlící ve Švýcarsku, o které jsem si přečetl, že dlouhodobě podporuje projekty spojené s ochranou životního prostředí, udržování místních tradic a sportovního rozvoje dětí a mládeže.

Nebylo tomu tak ale vždycky. V plechové boudě, nejspíše šatně, kterou si svařili naftaři a která tady po nich zbyla, když se někdy v 60. letech vypravili o dům dál, visí u stropu výmluvný dobový artefakt: plechová tabule s nápisem: „SSSR na věčné časy“.

Ivan Hoffman

Skladujeme tam baly sena, ale s tím heslem má plechová bouda kouzlo skanzenu. Místo logem své firmy se naftaři inspirovali motivační cedulí, která z dnešního pohledu příliš nedává smysl. Měli snad naftaři na mysli, že budou na věčné časy se Sovětským svazem těžit ropu? Anebo že na věčné časy budou mít při těžbě ropy na mysli Sovětský svaz?

Všechno tu už bylo. I ropné prokletí. Něco mi ale říká, že nepomine dříve, než pomine ropa.

Autor je komentátor Deníku

autor: Ivan Hoffman
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.