Iva Pekárková: Vlastní minulost, cizí planeta
Čas je potvora. Teda ve spojení s fyziologií lidského mozku. Na události, které se staly před dvaceti, třiceti nebo padesáti lety, se sotva dokážeme rozpomenout docela přesně, i když nám to tak možná připadá.
Když si je příliš často v hlavě přehráváme, nevědomky si vzpomínky přetváříme tak, aby se nám líbily a aby dávaly smysl. Většina běžných dnů našeho života splyne v jakousi masu, o které si pamatujeme nanejvýš, jestli jsme v tom období byli šťastní, anebo ne, a i v tom se často mýlíme.
Čtěte také
Ty nejdůležitější okamžiky v našich životech, ať už soukromé, anebo historické, si dovedeme vybavit, jak se říká, „jako by to bylo včera“. Tedy kromě těch traumatických, které nám čas leckdy milosrdně zahalí do hávu zapomnění, aby nám nemohly znova a znova ubližovat.
Sametovka patřila k událostem, které má v živé paměti každý, kdo je zažil. Všichni se dobře pamatujeme, jak jsme se srotili na Václaváku, zvonili klíči a dávali pozor, abychom nepošlapali kytky. Pamatují si to i lidé, kteří bojovně zvonili klíči v bezpečí vlastního obýváku. Pamatuju si to i já – a to mě revoluce zastihla v odlehlé vísce v jižním Ontariu a do Prahy jsem se dostala až koncem listopadu.
„Divoká devadesátá léta“ přinesla běžnému člověku nečekané zážitky a dobrodružství. Leckdy podobné těm, jakých se dočkali čeští a slovenští emigranti. Vůbec nemusel vytáhnout paty z rodné kotlinky a jezdit do ciziny – cizina přijela za ním. Nebo spíš vtrhla. Jeho vlast se změnila k nepoznání a jeho životní jistoty – ubohé, ale nepopiratelné – smetl fenomén, který spisovatel Jáchym Topol tak výstižně nazval „výbuch času“. Zničehonic se ocitl na cizí planetě a rozhodně si nevzpomínal, že by kdy žádal o místo v raketě.
Růžové brýle, co vidí dozadu
Obyčejný člověk kdysi věděl, že pokud bude chodit do práce, za všechno řádně platit a moc si nevyskakovat, dostane nejpozději v šedesáti letech důchod od státu. Věděl dokonce, jak vysoký ten důchod bude.
Čtěte také
Teď tyhle jistoty ztratil. Z bytu mohl být vykázán, protože jiní byli ochotní platit desetkrát i dvacetkrát víc. Mohl přijít o práci, protože v zemi už nebyla uměle vytvořená zaměstnanost.
Za spoustu věcí, které byly kdysi zadarmo anebo za pakatel, najednou musel platit. Nemluvě o tom, že za totáče byl mladý a většina lidí na své mládí vzpomíná s nostalgií.
Ne, nic nevyčítám lidem, co nostalgicky vzpomínají na období, kterému říkáme „totáč“. O to důležitější mi ale připadá zařídit, aby mladí lidé (a dnes už i lidé ve středním věku), kteří se na totáč nepamatují, měli šanci pochopit, že doba před sametovkou nebyla nijak krásná.
Byla šedivá, nesvobodná, uťápnutá. A tak nudná, že se většině z nás promítá do vzpomínek jen jako masa dnů, které nerozpleteme jeden od druhého, přibarvených na růžovo naším mládím.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
