Iva Pekárková: Vězení pro ženy
Stěny „přijímací místnosti“, též zvané „salon pro hosty“, jsou oblepené roztomilými zvířátky, od zívajícího krokodýla až po usměvavou zebru.
Ta v rohu nad registraturou z minulého století rozverně vyhazuje kopýtky a v optickém klamu se pokouší okusovat roh.
Čtěte také
Všechno je milé, roztomilé. Stříbrovlasá bachařka vás uvítá se všemi poctami, když přicházíte, a se stydlivým úsměvem vás prohmatá, jako by jí tahle formalita připadala ještě trapnější než vám.
Na stolku leží kupička obtisků a samolepek s princezničkami, veselými raketkami, rozverným jednorožci, srdíčky a hvězdičkami, kterých si, jste-li dítě, smíte nabrat plnou hrst. Do téhle věznice chodí spousta dětí za svými mámami, tetami či babičkami a na jejich návštěvy jsou tady připravení jak u dětského zubaře.
Je tu čerstvě vymalováno obligátní „magnóliovou“, což je, mezi námi, spíš takový příjemný a uklidňující odstín bílé, a futra i dřevěné obložení návštěvních místnůstek jsou natřené něžně fialovou barvou, ze které kdyby stáhli jen kapku azuru, proměnila by se v růžovou, přesně tu barvu, která podle psychosociologů snižuje agresivitu, a víc a víc se dnes využívá v mužských věznicích, kde prý blahodárně působí na psýchu násilníků.
Ženy přece nejsou agresivní
Tohle je ale ženská věznice. Vypadá to tu, jako by s agresivitou vězeňkyň nikdo nepočítal.
Čtěte také
Místnůstka, ve které sedíme s klientkou, drobnou starší paní s vlasy pečlivě obarvenými na zrzavo - ano, vězenkyně si tady mohou barvit vlasy, lakovat si nehty a dokonce se holit na intimních místech – má stěny fušérsky sbité z dvojité překližky, která sice tlumí zvuky, ale kterýkoli agresivní jedinec by ji rozflákal jedinou ranou pěstí.
Na stolku, který není přišroubovaný k podlaze, jak bývá zvykem v mužských věznicích, takže by ho šlo zdvihnout do vzduchu a někoho s ním pořádně praštit, leží naše klíče, moje a doktorovy. Jsou to klíčky od skříněk, do kterých jsme si museli schovat své světské statky.
Každý klíček je přidělaný k plastovému talíři barvy matadorské pavézy a rozměrů o málo menších. Podle všeho se nepočítá s tím, že vám rozhořčený svalovec vrazí jeho hranu do oka.
Nedovedu si představit, že by vás s něčím podobným pustili do věznice, kde sedí provinilci s chromozomem y. Málo platné: ženské celou svou podstatou nejsou agresivní a každý to o nich ví.
„Takže, paní Kobzuchová,“ spustí psychiatr. „Dnes jsem tu, abych o vás mohl napsat odborný posudek. Soud si přeje vědět, jestli jste byla zcela při smyslech, když jste zbila žehličkou svou sociální pracovnici.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.