Iva Pekárková: Válečný duch
Bubliny praskají jedna po druhé. Čím víc let nás odděluje od druhé světové války, tím víc evropských států přiznává nebo je nuceno přiznat, že protifašistický odboj v jejich zemi se odehrál na mnohem menší škále než v literatuře či filmech oslavujících hrdinství jejího lidu. A zrádců, podvodníků anebo zbabělců bylo mnohem víc, než by se jim líbilo.
Zrovna se dočítám, že i proslulý britský „válečný duch“ (anglicky blitz spirit), tedy chrabrý vlastenecký postoj, jaký zaujali Angličané během bombardování za druhé světové války, je taky fikce. Ovšem, stateční a obětaví lidé se našli. Ale byli mnohem vzácnější, než by se nám líbilo. Většině obyvatel tehdy nešlo o nic jiného než o záchranu vlastního života a majetku. A ze spár ve zdech vylezl i jiný typ člověka: ten, který k smrti rád rozkazuje.
Čtěte také
Myslím, že se s jistým válečným duchem v Česku setkáváme. Mnozí se dávají dohromady, aby šili roušky nebo pomáhali starým a osamělým lidem. Ale zdá se mi, že z děr vylézá čím dál víc zelených mozků, tak jak je znají snad všichni muži, kteří si ještě za totáče odkroutili dva roky povinné vojenské služby.
Zelené mozky využily každé příležitosti, aby mohly někoho seřvat, někoho zakopat do prachu, někoho ponižovat jen proto, že mají o pár stupínků vyšší hodnost. Zelené mozky si libovaly ve své domnělé nadřazenosti a vojenský systém jim dával zelenou.
Zřejmě jim svědčí i současná krize. Stačilo mi kratičké video, na kterém policisté s velkým bububu vyhánějí z lesa dva nešťastníky žijící v jedné z izolovaných vesnic, doslova jim prskají do tváře a důležitě jim „vysvětlují“, že procházet se po lese je zakázáno. Mají zůstat doma a nikam nechodit.
Víc hrdinů
Čtěte také
Pokud takový zákaz skutečně existuje, je hloupý. Když vyjdete z domu na opuštěnou ulici a buď pěšky, nebo vlastním autem se dopravíte na opuštěné místo trochu se vyvenčit, neublížíte tím vůbec nikomu.
Navíc vás procházka rozptýlí, možná vám dokonce posílí imunitu a rozhodně vám pomůže se z téhle situace nezbláznit, takže nebudete zdržovat už tak přetížené psychiatry.
Anebo takový zákaz neexistuje a policisté jen s poněkud přehnaným entuziasmem plnili špatně pochopenou úlohu. Každopádně si toho užívali po vzoru zelených mozků.
Zatímco všichni zdravotníci se v téhle krizi proměnili v opravdové hrdiny a nasazují své životy i životy svých blízkých, zelené mozky teď můžou zakazovat, rozkazovat, urážet a ponižovat.
Uvidíme, jestli se mezi námi najde víc zelených mozků, nebo víc hrdinů.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
