Iva Pekárková: Už zas se Afghánci nebudou smět smát
V jiholondýnské taxikářské garáži – nebo „základně“, jak jsme tomu říkali – pracovala spousta Afghánců. Všichni patřili k národu Paštun a většina z nich pocházela z Kábulu a okolí, takže nemůžu říct, že bych díky jejich vyprávění poznala celý Afghánistán.
Ale s tím jejich Afghánistánem jsem se seznámila dokonale. Byla to nádherná milovaná vlast, ve které ovšem bylo nebezpečno a nebylo možné tam uživit rodinu.
Čtěte také
Jen jeden kolega měl manželku v Anglii. Všichni ostatní své drahé nechali v Afghánistánu, posílali jim skoro všechno, co vydělali, a nakupovali štosy telefonních kartiček, které umožňovaly lacinější volání. Bydleli většinou na matraci ve sdíleném bytě narvaném nájemníky. Šetřili, jak to šlo. Všichni doufali, že se časem do své vlasti vrátí. A všichni byli nadšení, že se do letitého konfliktu v Afghánistánu vložila Amerika. Věřili, že to tam Amíci srovnají do latě. Věřili, že to bude brzo.
U svých paštunských kolegů jsem si všimla zajímavé věci: báli se smát. Taxikáři potřebují k životu legraci, dispečeři taky, a tak základnou v jednom kuse létaly vtipy. Některé, pravda, poněkud necudné, spousta z nich ale zcela nevinná, milá, neurážlivá, prostě jen legrační.
Čtěte také
Mí afghánští kolegové uměli slušně anglicky, v Londýně žili už dlouho a vtipům dobře rozuměli. Ale zatímco my ostatní jsme se prohýbali smíchy, naši Afghánci seděli v rohu a dělali, že to neslyší. Dlouho jsem si myslela, že prostě nemají smysl pro humor, aspoň ne toho druhu, jaký máme my.
Když někdo řekne vtip, je zdvořilé se zasmát
Pak mi ale Džan vysvětlil, že se jim líbí spousta našich vtípků. Jen nejsou zvyklí se na veřejnosti smát. Mohli by druhé urazit – tohle je, koneckonců, cizí země, možná neznají všechna pravidla slušného chování. Informovala jsem ho, že tady na Západě se může chechtat, jak se mu zlíbí. Naopak může být nezdvořilé, když někdo řekne vtip a on se nezasměje.
Naši Afghánci se osmělili a začali se smát s námi. Smích jim dělal dobře zrovna jako nám.
Teď, když se Amíci stáhli a Afghánistán se překotnou rychlostí vrací do rukou Tálibánu, bude v té zemi už zase nebezpečné se smát obyčejným, nevinným vtípkům. I smích bude v rukou Tálibánců. Ti se prý často radostně smějí při popravách. Způsob, jakým se jejich nepřátelé mrtví hroutí k zemi nebo bezmocně visí na provaze, jim přijde ohromně legrační.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
