Iva Pekárková: Útok ňadry

18. červen 2019

Čas od času čítám ve zprávách o dalším případu „útoku ňadry“.

Občas se žena, rozhořčená, že jí nějaký chlap zírá na prsa, svlékne do půl těla a fyzicky ho napadne předmětem jeho obdivu. Vznikne z toho video, ale nikomu se nic nestane – když nepočítáme diváky, kteří se při jeho sledování smíchy rozškytají. Jen jednou, pokud vím, skončil napadený ve špitálu. Útočnice měla prsa velká jako dýně, navíc vyztužená tvrdými implantáty.

Iva Pekárková: Ach, ti kříženci

Křídlatka zaplevelila povodí Morávky

Je to mrcha. Kdosi ji sem přitáhl z daleka, prý jako okrasu do zahrádek. Utekla do volné přírody.

Ženská prsa, v převážné většině případů, neposlouží jako útočná zbraň. Jejich tvar, konzistence a ostatně i umístění na těle útočnice jsou pro to velmi nevhodné.

Ženská prsa jsou nástroj lásky. Nejen té milostné, i když to některým mužům zjevně nedochází. Jsou i nástroj lásky mateřské. Dokážou miminkům poskytnout potravu, pocit bezpečí a – má-li pravdu Sigmund Freud – i rozkoš ze sání.

Kojícím maminkám dávají něco podobného, jen opačně: radost, že mohou nakrmit své dítě. Nádherný pocit intimity a souznění s miminkem. A když mají štěstí, prý dokonce orgasmus. Že to celé není tak ideální a leckterá kojící matka dostane bolestivý zánět mléčných žláz anebo jí popraskají bradavky, což taky není nic příjemného, to teď nechme stranou. Pro většinu kojících maminek jsou prsa nesmírně užitečná. Už proto, že je mají pořád s sebou a můžou dítě kdykoli nakrmit. Kdykoli a kdekoli.

Některým lidem to vadí

Iva Pekárková: Demonstrace jako folklór? Kdepak!

V některých anglických městech naleznete smaltované směrovky, které vám poradí, kam jít demonstrovat právě tak, jako kam si dojít na záchod

„Můžeš se na to vykašlat, nic tím nezměníš,“ informují mě – až příliš často – rozčarovaní kámoši, Češi, Slováci, Angličané i Američané.

​Moment – kdekoli? Jak se zdá, není to pravda. Od doby, kdy moje babička – někdy začátkem 70. let – přiběhla domů s hysterickým záchvatem, protože prý viděla nějakou ženskou – couru špinavou, jak kojí v tramvaji – už děti nasály spoustu mateřského mléka, ale přístup všeobecné veřejnosti ke kojení na veřejnosti se příliš nezměnil.

Odpůrci vymýšlejí spoustu důvodů, vesměs trochu hloupých – prý je to „nehygienické“, „nepřirozené“ a „urážlivé“ – mezi jinými epitety. Zdá se, že to vadí především mužům. Skoro bych se klonila k názoru, že „mužům vadí, když vidí odhalené ňadro, které v tomhle okamžiku neslouží, ani potenciálně, jako sexuální hračka“.

Fakt je, že některé ženy z „kojící guerilly“, jak se teď přezdívá zastánkyním práva kojit na veřejnosti, dovedou být zbytečně kritické k reakcím kolemjdoucích. Tuhle si jedna postěžovala, že jakmile se miminko začalo krmit, nějaký pán se „znechuceně odvrátil“.

Iva Pekárková

Co na to říct? Jsem na sto procent zastáncem práva žen kojit kdykoli a kdekoli. Ale taky se chci zastat práv občanů, kteří s kojením na veřejnosti nesouhlasí. Třeba jejich práva se znechuceně odvrátit. A tiše, v duchu, se zlobit.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.