Iva Pekárková: Proč každý říká „určitě“?

Pro cyklisty jsou vyhrazená místa v nejbližším kupé u kol
Pro cyklisty jsou vyhrazená místa v nejbližším kupé u kol

Určitě jste si toho taky všimli. Už několik let snad každý namísto „ano“ říká „určitě“.

„Je tady volno?“ zeptáte se osamělého pasažéra ve vlakovém kupé. A ozve se buď nevlídné zamručení, nebo: „Určitě.“

Tak jako všechny pozitivní epistemické částice – jistě, ovšem, bezesporu a mnohé další – v sobě i „určitě“ nese určitou míru pochybnosti, navzdory tomu, že se nás snaží o něčem ujistit.

Koneckonců, pasažér v kupé si nemusí být jistý, že je tam skutečně volno. Třeba si řádně neprostudoval cedulky nad sedadly a neví, jestli se do kupé nepřiřítí pětice lidí s místenkami. I tak se mi zdá, že jste dřív slýchali častěji „ano“, „myslím, že ano“ nebo „snad ano“. Teď skoro určitě uslyšíte „určitě“.

„Dala bych si pivo,“ řeknete číšníkovi v hospodě, a je-li zdvořilý, dozvíte se: „Určitě!“ Není-li, kydne ho před vás a ušklíbne se.

Nevím, proč se „určitě“ tak ujalo. Ráda bych si myslela, že je to výraz odporu vůči jedné nejmenované politické straně, jejíž název nepříjemně připomíná český výraz souhlasu.

„Ano“ v jiných jazycích

Anebo jsme my Češi konečně zjistili, co slovo „ano“ znamená v řadě románských jazyků včetně španělštiny a italštiny? Je to trapné, přátelé, ale náš zdvořilý souhlas v těchto jazycích představuje podstatné jméno odvozené z latiny a znamená „řitní otvor“ či „díra do zadku“.

To prý zjistil poněkud drsným způsobem jistý obdivovatel nejmenované české politické strany, který si její název nechal hrdě vytetovat na záda hned nad hýžděmi, včetně vydařeného portrétu jejího čelního představitele. Takto vyzdoben odjel do Itálie a vypravil se na pláž.

Iva Pekárková

Tam tetování v očích místních lidí zcela ztratilo politickou moc a proměnilo se v hrdé avízo jeho menšinové orientace a vyobrazený politik v jeho nejoblíbenějšího milence. Byl to mladý, udělaný, vysoký muž s vypracovanými svaly, a tak se k němu, jakmile se svlékl do plavek, začali sbíhat nadějeplní pánové, toužící ho tomu chlápkovi přebrat.

Jakmile jsem si uvědomila souvislosti, už mi „určitě“ neleze na nervy. Když se mě zeptáte: „Budete, i když teď o tomhle slově víte své, dál říkat ‚ano‘? Odpovím: „Určitě!“