Iva Pekárková: Pořádně si zaklít
V prvním ročníku na gymplu jsme my studenti byli odveleni do tiskařského závodu, abychom se zasloužili o budování socialismu. Nevím, jestli se tento úkol zdařil, ale moc se nám tam líbilo. Já tam například pochytila slůvka, o kterých se mi coby dobře vychovanému dítěti do té doby ani nesnilo.
Celé tři týdny jsme pomáhaly jedné paní lisovat vazbu. Seděla vysoko nad námi na takovém bidýlku u lisu, já se k ní vždycky natáhla a podala jsem jí slepenou knihu, ona ji strčila do stroje, zatáhla za páku, chvilku počkala a pak hotovou knihu, ještě teplou, podala mé spolužačce, která ji uložila na paletu.
Čtěte také
Ta paní „nad náma“ byla prostě skvělá. Nejenže celou dobu držela v puse cigaretu a umným potřesením rtů nám oklepávala popel na hlavy. Zvládala i neutuchající monolog, kterým si světu stěžovala na svůj úděl, na šéfa, na celej tenhle podnik, na nás pitomý studenty, co jí tady eště scházeli, a tak dál. Témat měla jen hrstku, přesto jsme si jejího projevu při každé směně celých osm hodin užívaly. Teda… Monika, která byla ještě o něco slušnější než já a při každém sprostém slovu zrudla jako ředkvička, první týden trpěla. Pak si zvykla a začala si to taky užívat.
„No píp-píp,“ hovořila ta paní nad náma, „tak ten píp-píp si myslí, že budu dělat šestnáctky, píp-píp. To je mi, píp-píp, úplně u píp-píp-píp, že mu teče do bot, píp-píp-ovi. Já kvůli němu mám makat jak píp-píp, protože to ten píp-píp, píp-píp, píp-píp?“ S uznáním jsme tomu říkaly „jazyk hodný Hrabala“.
Nadávky jako analgetikum
Čtěte také
Během následujících desetiletí jsem vyslechla mnohem drsnější monology. V Brně na nádraží mě jeden pán bez zjevného důvodu oslovil „Ty píp-píp ne-píp-píp-píp,“ což bylo ještě o dva levely výš. Ale paní nad náma na mě zapůsobila víc. Byla první, koho jsem slyšela takhle hovořit.
Snad proto jsem si vzpomněla právě na ni. Když je teď v Česku, jak se dozvídám, nesnadné sehnat analgetika, lidé se uchylují k všemožným tradičním prostředkům, které jim uleví od bolesti. Kamarádka zjistila, že kromě modliteb, cibulového čaje, křenové placky a tak dál se v dávných dobách využívalo i sprostých slov a kleteb.
Na rozdíl od mnoha jiných praktik sprosťárny skutečně zabírají. Stačí párkrát zařvat něco neslušného – a bolest je hned o něco snesitelnější. I na světobol to pomáhá. Samozřejmě, tak jako všechna analgetika přestanou i sprostá slova zabírat, když je užíváme příliš často. Té paní nad náma by pár nadávek od bolesti neulevilo. Ale zato vetché stařence, která se těchhle slov celý život bála, by pár procítěných píp-píp i píp-píp-píp mohlo píp-píp-sky pomoct.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
