Iva Pekárková: Maléry a empatie

22. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Povodně 2002, zatopená pražská Malá Strana
0:00
/
0:00

Mám to v živé paměti. V roce 2002, při záplavách, které poničily prastaré texty v Národní knihovně, zlikvidovaly řadu menších podniků, připravily o život 17 lidí a 134 zvířat v pražské zoo, jsem trávila noc u svých známých na Kampě, v domě nad Čertovkou.

Čtěte také

Chtěla jsem vidět, co se děje, a napsat o tom reportáž. Byla to zvláštní noc. Sledovali jsme, jak voda pomalu, nezadržitelně stoupá. Zpočátku nás to příjemně děsilo. Podle předpovědí by voda mohla dosáhnout půl metru pod okna přízemního bytu. Měřili jsme si její výšku, a když půl metru pod okna vystoupala, uznale jsme si řekli: „Předpovědi nelhaly.”

Jenže voda nezačala klesat. Stoupala výš a výš, a když začala šplouchat do oken a stékat na koberec, nezbylo nám než z bytu utéct.

Táhli jsme se ulicí, mí kamarádi, jejich syn a já, a vlekli s sebou všechny světské statky, které jsme stihli posbírat. Chtěli jsme vylézt o kus výš do kopce, kam už povodeň nedosáhne. Všude kolem zněly sirény vyzývající k okamžité evakuaci a celá oblast vypadala opuštěná, jen tu a tam se pinožilo pár uprchlíků jako my.

Čtěte také

V tom okamžiku k nám přistoupila korpulentní dáma, těžce dýchala a byla celá rudá v obličeji. Pomalu a srozumitelně se nás otázala, jestli mluvíme anglicky, a když jsme přisvědčili, pravila se středozápadním přízvukem: „Mám hrozný problém, hrozný. Prý je tu někde výborná pekárna. A já ji zaboha nemůžu najít. Zavedete mě tam?“

Sirény, vylidněné ulice, poněkud apokalyptická atmosféra ani komoda po pradědovi s umnými intarziemi, kterou jsme vlekli po chodníku, dámu nepřesvědčily, že pekárna možná nebude mít otevřeno.

Když se nás to netýká, je to atrakce

Byly velmi poučné, tyhle záplavy před osmnácti lety. Zdálo se, že jen ti lidé, které skutečně osobně zasáhly, pochopili, jak byly ničivé. Ti, kteří bydleli na kopečku nebo – v případě těch nejzabedněnějších jedinců – dokonce i ve vyšších patrech budov, jejichž přízemí bylo zatopené, v záplavách leckdy viděli jen jakousi atrakci. Lidí, kterých se to osobně netklo, ale díky empatii vycítili, jak velký to byl malér, se nenašlo mnoho.

Iva Pekárková

Podobně to bývá v případě požárů, potopených lodí, smrtelných dopravních nehod. A samozřejmě nakažlivých nemocí. Pokud nějaké neštěstí nezažijeme na vlastní kůži či kůži někoho blízkého, bývá to pro nás jen atrakce, dokonce vytržení z nudy. A my se, pokud si myslíme, že jsme v bezpečí, můžeme příjemně bát.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně

Spustit audio

Více z pořadu