Iva Pekárková: Lišky v Londýně
Poprvé jsme ji viděli krátce po příjezdu do Londýna, když jsme se, asi tak ve tři ráno, vraceli z klubu.
Iva Pekárková: Červená veverka s ručením omezeným
Žily ve Spojeném království od nepaměti. Dlouho byly považované za škodnou a ještě v 60. letech 20. století na ně lidé líčili pasti či otrávené návnady a stříleli je na potkání.
Na ulici, pár metrů od nás, stálo elegantní zvíře s huňatou rudou srstí, poškubávalo ocasem a tvářilo se, jako že je všechno v pořádku.
Bylo to jako halucinace ve dvou. Ale těch pár předražených piv, která jsme vypili, s tím nemělo nic společného. V Londýně skutečně žijí lišky.
Přestěhovaly se sem ve velkém těsně po druhé světové válce. To byla všude spousta prostoru po vybombardovaných domech a na opuštěných parcelách se přemnožily krysy. Lišky měly co žrát, měly kde si vyhrabat noru a fungovaly tak trochu jako deratizátoři. V Anglii není vzteklina, tak nepředstavovaly zdravotní riziko.
Iva Pekárková: Slušný člověk chodí svlečený!
Už pár let se vždycky touhle dobou začnou někteří z nás pohoršovat, jak je možné, že se na plážích vyskytují ženštiny, které mají tu drzost se málo odhalit.
I když opuštěných parcel i krys během let ubylo, lišky v Londýně zůstaly a jejich populace se ustálila: dnes je jich tu prý 16 na čtvereční míli. Jejich populace je výrazně hustší než ve venkovských oblastech a občas se ozvou hlasy, že jsou přemnožené. Přesto je jich tu skoro tisíckrát méně než lidí.
Charles Foster, autor knihy Být zvířetem, si městskou lišku vybral jako jednoho z tvorů, jejichž život se pokusil poznat na vlastní kůži. Strávil mnoho týdnů poleháváním na dvorcích či pod kůlnami na předměstí Londýna, očicháváním popelnic, lovením červů a přemítáním, jestli se lišky ve dne nudí stejně jako on. Usoudil, že nejspíš ano. Mají, aspoň pokud jde o žrádlo, až příliš snadný život. Nemusejí lovit a nejspíš to už ani neumějí. Stačí vybírat popelnice.
Na venkov se už nevrátí
Velkoměstské lišky by už nejspíš nepřežily, kdyby se vrátily na venkov. Ale za pohodlný život platí zvýšeným rizikem, že je přejede auto. Jsou ale fikané. Liška zraněná při střetu s vozidlem obvykle zaleze někam pod kůlnu a čeká, až ji Příroda uzdraví. Když má hlad, stačí se dobelhat pro žrádlo k popelnici.
Podle průzkumů má víc než 80 procent Londýňanů lišky rádo anebo jim nevadí. Jsou pěkné, a když nepočítáte hrůzostrašné skřeky, které vydávají v době páření, nikoho neruší. Sledovat, když máma vyvede liščata – neohrabané chlupaté kuličky, které se batolí ulicí a padají z obrubníku – je nezapomenutelný zážitek.
Bohužel se městské lišky dožívají v průměru jen asi půldruhého roku. To je zlomek délky života venkovských lišek. Hlavním viníkem je - vedle střetů s auty - nezdravá strava, kterou dojídají po lidech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
