Iva Pekárková: Kolik máš druhů?
Koukám, že jsem se odrodila. Když mi spisovatelka Alexandra Alvarová připomněla, že nejčastější otázka, kterou každá česká žena v téhle předvánoční době dostává, zní „Kolik máš druhů?“, udivilo mě to.
„Kolik že mám druhů? Jen jednoho. Kolik druhů bych asi tak ve svém věku mohla mít?“
Čtěte také
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že nikoho nezajímá, kolik mám partnerů či kamarádů. Zajímá je, kolik jsem letos upekla vánočního cukroví.
Nemohla jsem si nevzpomenout na svou babičku, věčně utrápenou. Každý rok si dva měsíce před Vánocemi dělala starosti, jestli bude mít napečeno dost cukroví, a dva měsíce po Vánocích si dělala starosti, kdo, proboha, všechno to cukroví sní.
Otázka „Kolik máš druhů?“ jistě není typická jen pro českou kotlinku, v různých jazycích ji klade většina východněji položené Evropy. Jsou ale země, kde se jí dá snadno uniknout. A já mám to štěstí, že můj druh K. pochází z jedné takové.
Každý máme jiné chutě
V Nigérii se cukroví nepeče. Pokud teda nepočítáte měkký bílý chleba, do kterého se přidává trošku cukru, aby byl nasládlý. Za velkou pochoutku se považuje odřezek stonku cukrové třtiny, ze kterého můžete s mnohým mlaskáním a slastným přivíráním očí vysávat sladkou šťávu.
Čtěte také
Jednou jsem to zkusila a udělalo se mi nanic. Bylo to jako cucat bavlněné tričko namočené v cukrovém roztoku. „Jak tohle může někomu chutnat?“ divila jsem se.
„Cukrová třtina? Vždyť je to to nejlepší pošušňáníčko na celým světě!“ divili se mí afričtí příbuzní.
Pár let nato jsem druha K. vzala na návštěvu do tradiční české rodiny. Zrovna bylo před Vánocemi a chudák K. seděl snad hodinu nad vanilkovým rohlíčkem a marně se odhodlával ho pozřít. Vadilo mu na něm všechno: pach, barva, konzistence, mastnota, jemný cukrový poprašek na jeho povrchu.
Nebyl tak nezdvořilý jako já. Nepodivil se, jak tohle může někomu chutnat. Zdvořile seděl nad rohlíčkem, a když se hostitelka nedívala, stopil ho do kapsy. „Moc, moc, moc, moc dobrý!“ pochvaloval si. „Další? Ne, další nemůžu. Už nemám hlad.“
A jen se těšil, až se vrátíme domů a on si uvaří kozí gulášek.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
