Irena Racková rozená Poperová: Můžu o sobě vyprávět. Ale stejně si to nedokážete představit…
Příběh Ireny Rackové nepotřebuje obsáhlejší úvod ani zdůvodnění. Prošla tím nejhorším, co mohlo člověka ve 20. století potkat, jako židovská dívka byla deportována do Terezína, pak do ghetta v Rize, přežila několik dalších lágrů i pochod smrti na konci války. Za nacismu byla zavražděna většina členů její šedesátičlenné širší rodiny.
Irena se narodila jako Poperová v červenci 1925 v Jičíně, kde žila s rodiči a dvěma sestrami do roku 1933, pak se přestěhovali do Brna. Po zániku druhé republiky ji na základě norimberských zákonů vyhodili z gymnázia a začala pracovat v továrně na výrobu hraček. Roku 1940 zatklo gestapo jejího otce, ředitele firmy na výrobu ústředního topení, neboť se stavěl proti arizaci podniku. Rok ho věznili, následně převezli do Osvětimi a zavraždili.
V jedenačtyřicátém byly všechny tři dcery a matka odvezeny do Terezína, po několika týdnech pokračovaly vlakem do ghetta v Rize. V prostředí, kde se i za malý prohřešek popravovalo, žily každý den ve strachu. Irena Poperová dostala naštěstí lehkou práci, vyráběla gázu na obvazy. V Rize prožila svou první lásku s lotyšským mladíkem, který spolu s partyzány plánoval povstání. Po udání Němci všechny Lotyše v táboře postříleli a začali ghetto likvidovat.
Irena se sestrou musely jít na další práci, těžily rašelinu, pak dřely v továrně na zpracování gumy a dřeva. Do stejné továrny se dostala i jejich matka: podařilo se to zařídit za úplatek, za hodinky. Když se roku 1944 přiblížila k Rize sovětská vojska, začala evakuace, cílem byl koncentrační tábor ve Stutthofu, kde Irena a její blízké a přítelkyně nepracovaly, přesto však byli všichni, které SS stráže označily za „práce neschopné“ posíláni do plynové komory. Starší sestra Zdenka zemřela na tyfus.
Irena s matkou a druhou sestrou Hanou se spolu se zbytkem tábora vydaly na stodvacetikilometrový pochod smrti. Matku vedly celou cestu mezi sebou. Došly k Lauenburgu (dnešní Lebork) v Pomořansku. Nepracovaly, nedostávaly jídlo, jen občas slupky od brambor. Při dalším přesunu se část vězňů ztratila hlavní skupině a schovala se ve vedlejší vesnici ve stodole. Zde se Irena s matkou a sestrou dočkaly osvobození Rudou armádou, v nepřehledné situaci jim však hrozila další nebezpečí (násilí ze strany sovětských vojáků, hrozba deportace do SSSR). Nakonec našly útočiště pod ochranou sovětských důstojníků. V květnu 1945 se složitou a dlouhou cestou vrátily vlakem domů, do Brna.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
