Irena Racková rozená Poperová: Můžu o sobě vyprávět. Ale stejně si to nedokážete představit…

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Irena Racková v roce 2009

Příběh Ireny Rackové nepotřebuje obsáhlejší úvod ani zdůvodnění. Prošla tím nejhorším, co mohlo člověka ve 20. století potkat, jako židovská dívka byla deportována do Terezína, pak do ghetta v Rize, přežila několik dalších lágrů i pochod smrti na konci války. Za nacismu byla zavražděna většina členů její šedesátičlenné širší rodiny.

Irena se narodila jako Poperová v červenci 1925 v Jičíně, kde žila s rodiči a dvěma sestrami do roku 1933, pak se přestěhovali do Brna. Po zániku druhé republiky ji na základě norimberských zákonů vyhodili z gymnázia a začala pracovat v továrně na výrobu hraček. Roku 1940 zatklo gestapo jejího otce, ředitele firmy na výrobu ústředního topení, neboť se stavěl proti arizaci podniku. Rok ho věznili, následně převezli do Osvětimi a zavraždili.

V jedenačtyřicátém byly všechny tři dcery a matka odvezeny do Terezína, po několika týdnech pokračovaly vlakem do ghetta v Rize. V prostředí, kde se i za malý prohřešek popravovalo, žily každý den ve strachu. Irena Poperová dostala naštěstí lehkou práci, vyráběla gázu na obvazy. V Rize prožila svou první lásku s lotyšským mladíkem, který spolu s partyzány plánoval povstání. Po udání Němci všechny Lotyše v táboře postříleli a začali ghetto likvidovat.

Irena se sestrou musely jít na další práci, těžily rašelinu, pak dřely v továrně na zpracování gumy a dřeva. Do stejné továrny se dostala i jejich matka: podařilo se to zařídit za úplatek, za hodinky. Když se roku 1944 přiblížila k Rize sovětská vojska, začala evakuace, cílem byl koncentrační tábor ve Stutthofu, kde Irena a její blízké a přítelkyně nepracovaly, přesto však byli všichni, které SS stráže označily za „práce neschopné“ posíláni do plynové komory. Starší sestra Zdenka zemřela na tyfus.

Irena s matkou a druhou sestrou Hanou se spolu se zbytkem tábora vydaly na stodvacetikilometrový pochod smrti. Matku vedly celou cestu mezi sebou. Došly k Lauenburgu (dnešní Lebork) v Pomořansku. Nepracovaly, nedostávaly jídlo, jen občas slupky od brambor. Při dalším přesunu se část vězňů ztratila hlavní skupině a schovala se ve vedlejší vesnici ve stodole. Zde se Irena s matkou a sestrou dočkaly osvobození Rudou armádou, v nepřehledné situaci jim však hrozila další nebezpečí (násilí ze strany sovětských vojáků, hrozba deportace do SSSR). Nakonec našly útočiště pod ochranou sovětských důstojníků. V květnu 1945 se složitou a dlouhou cestou vrátily vlakem domů, do Brna.