Irena a Julie, „špionka“ a „velezrádkyně“. Příběh politických vězeňkyň, které se potkaly v Pardubickém kriminále

Vytvořily zvláštní společenství vzdoru: v květnu 1954 drželo například 60 žen v Pardubicích protestní hladovku na protest proti podmínkám, v nichž musely žít, další hladovka začala v záři 1955 a účastnilo se jí 100 vězeňkyň.

K „Pardubickým“ (a k hladovkářkám) patřily i hrdinky těchto – výjimečně dvoudílných – Příběhů 20. století: Julie Hrušková a Irena Vlachová Šimonová. V pořadu spolu s dalšími nevzpomínají „jen“ na podmínky a život v kriminále, ale především na to, jak se v něm ocitly.

Útěkářka Irena

Na jaře roku 1949 se 19letá Irena Vlachová pokusila uprchnout z Československa. Za hranice ji měl odvést najatý převaděč, který ale dívku nechal stát v šumavských lesích, ještě na české straně, a zmizel.

Irena se pak pokusila dojít na Západ sama, jenže zabloudila a musela se vrátit. Ve vlaku do Prahy ji zatkli dva tajní, skončila ve vězení v Klatovech. Na svobodu vyšla až za 11 let.

Ukázalo se totiž, že Irena Vlachová (narodila se v Ivanovicích na Hané v prosinci 1929) je pro komunistickou policii zajímavá. Její kamarádka Libuše pracovala po Gottwaldově převratu u šéfa advokátní komory a dostala se k seznamům právníků, kteří měli být uvězněni – seznam okopírovala, donesla k Ireně a obě pak začaly posílat ohroženým právníkům anonymní dopisy.

Irena Šimonová koncem 60. let|foto: Post Bellum

„Chtěly jsme je varovat,“ vysvětluje paní Vlachová-Šimonová, „ale bylo to naivní. Ti advokáti vůbec nemohli vědět, jestli naše dopisy nejsou estébácká provokace, čili někteří raději naše varování odnesli na policii. StB pak velice rychle sebrala Libuši.“

Záhy se estébáci dozvěděli i o Ireně a s překvapením zjistili, že už ji mají pod zámkem. Prodělala kruté výslechy, o Velikonocích ji vyšetřovatelé zbili, tloukli do chodidel a pak ji nutili, aby tančila…

U soudu dostala 25 let za velezradu, načež byla deportována na práce do cihelny. V létě roku 1950 odtud se spoluvězeňkyní Aničkou utekla a pokusila se o další přechod na Západ, tentokrát v Berlíně. Za dva týdny ji chytili a k trestu přibyly další tři roky.

Dostala se pak do ženské věznice v Pardubicích, z kriminálu vyšla v roce 1960, v roce 1968 se podílela na založení místní pobočky Klubu angažovaných nestraníků, vstoupila do sdružení politických vězňů K231. Po ruské okupaci v srpnu 1968 odešla do exilu.

Juliána, přezdívaná Komár

Julie Hrušková se narodila 18. května 1928 v Boskovštejně. Její otec Karel Hruška byl hajný na panství hraběte Trautmansdorfa – a po druhé světové válce se i s rodinou odstěhoval za prací do Vranova nad Dyjí, do pohraničí.

Julie se chtěla stát malířkou, plánovala studia. Jenže po převratu v únoru 1948 se ukázalo, že ze studií nic nebude: nebyla členkou ani sympatizantkou KSČ. Gottwaldův režim se jí naopak natolik hnusil, že se rozhodla odejít za hranice na Západ a vstoupit do armády, která – jak věřila – se v zahraničí zformuje a povede s komunistickým blokem válku.

Julie Hrušková v roce 2010|foto: Post Bellum

Ještě roku 1948 Julie Hrušková Československo skutečně opustila. A protože dokonale znala otcův příhraniční revír, vzala s sebou i další uprchlíky. Šťastně se dostala do Rakouska, zamilovala se do amerického vojáka Franka Farnettiho a otěhotněla.

Zůstalo v ní ovšem taky přesvědčení, že by proti nesvobodě ve své zemi měla něco udělat. A tak se nechala přemluvit a vrátila se ještě jednou do Československa. Za odvahu zaplatila mnoha lety za mřížemi věznic.

Dva díly Příběhů 20. století, věnovaných Ireně Vlachové Šimonové a Julii Hruškové, si poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.