Irák tři roky po invazi

Sledovali jsme tehdy velmi napjatě drama vojenského útoku na Bagdád a mnohé z nás asi překvapil i nečekaně rychlý průběh války - vždyť Saddámův zdánlivě velmi dobře opevněný režim padl už po pouhých dvou týdnech vojenských operací. Ale teprve v minulých týdnech vyšlo najevo, že k úspěšnému dobytí Bagdádu přispěly zásadně např. informace německé zpravodajské služby, přestože Německo nebylo oficiálně součástí spojenecké vojenské aliance.

Pádem Saddámova režimu však válka neskončila. Ve zmenšené míře pokračovala dál a trvá de facto dodnes. Nikdy se nepodařilo nastolit v zemi klid a ihned po invazi propuklo ozbrojené povstání, živené podílem ze zahraničních i domácích zdrojů. Jeho součástí jsou nejen stoupenci bývalého režimu, kteří se nechtějí smířit s novými poměry, ale i zahraniční bojovníci, dobrovolníci z různých islámských zemí, pro něž Spojené státy představují - obraně i doslova - ďábla na zemi.

Jejich sebevražedné teroristické pumové útoky, nastražené miny a léčky, vraždy branců k armádě a policii a atentáty namířené proti představitelům politické moci a justice - ale nejen proti nim, někdy i proti docela obyčejným lidem - jsou v Iráku prakticky na denním pořádku. Touto bezohlednou a zákeřnou taktikou povstalci celkem úspěšně sabotují normální demokratický vývoj, který se tam pokoušejí Američané a jejich spojenci nastolit.

Ačkoli už asi po roce a čtvrt předali Američané politické řízení země samotným Iráčanům, tj. do rukou prozatímní vlády, sestavené z odpůrců Saddámova režimu a vůdců iráckého exilu, a formálně tak ukončili okupační správu, jsou nadále místními lidmi vnímání jako vetřelci. Nejen že nebyli vítání s kyticemi, jak si to možná původně představovali někteří iráčtí exulanti a dokonce i diplomaté a politikové ve Washingtonu, ani později se s americkým vlivem v zemi velká část iráckých obyvatel nesmířila.

Ukazuje se tak velmi názorně, že demokracii - jako politický systém - opravdu není možné "vyvážet" a že ji nelze vnutit násilím jiným národům, které o ni ve své většině nemají zájem anebo k jejímu ustavení "zatím" nedospěly. Je přece do očí bijící skutečností, že ani tři měsíce po opravdu svobodných volbách, které se v Iráku konaly v polovině prosince, nebyla ještě ustavena vláda a poslanci parlamentu, kteří se poprvé na půl hodiny sešli teprve minulý týden, dokonce nebyli schopni si zvolit ani svého předsedu.

Úzké sektářské zájmy jim brání se domluvit i na tom nejpodstatnějším. A tak nám nezbývá než si dodatečně a pozdě uvědomit, že demokracie vyžaduje i určitou kulturu, elementární národní jednotu a schopnost komunikovat. To, co je v naší kultuře samozřejmé a normální, nemusí jinde platit.

Zbývá ovšem naléhavá a praktická otázka, co s tím. Je přece zřejmé, že dobře fungující, svobodný a demokratický režim v Iráku v dohledné době nastolen nebude. Země je na pokraji občanské války a jednotliví její představitelé a zahraniční komentátoři se teď jen dohadují, jak tuto situaci správně nazývat. Např. bývalý irácký premiér Ajád Aláví prohlásil o víkendu v rozhovoru pro BBC, že v zemi už zuří občanská válka, zatímco jiní lidé to dosud popírají.

Americký prezident Bush stále věří, že tamní vývoj povede k vítězství "svobody a demokracie". I ve Spojených státech však sílí přesvědčení, že se Američané ocitli v pasti: počet obětí je už příliš velký a výsledek, o který jde, zůstává v nedohlednu. A podstatě už jde jen o to, kdy odejít.

Nebude to samozřejmě hned, tím by Američané asi způsobili mnohem větší katastrofu na celém Blízkém Východě, než kdyby tam vůbec nikdy neintervenovali. Irácká armáda a policie musejí být alespoň natolik silné, aby dokázaly uchránit stávající politickou moc. To je ovšem obtížné odhadovat, zvláště ze zahraničí.

Heslem dne se tak možná nakonec stane jen "minimalizace škod" a neznámým faktorem "radikalizace" v okolních zemích, zejména v Iránu a Palestině. A možná pak budeme rádi, když nevzplane ještě větší konflikt.