Irák před volbami

Málikího pověst však v posledních měsících narušilo několik nepříjemností, v první řadě opětovný vzrůst bombových útoků. Ty premiérovu pověst muže, jenž zajistil Iráčanům klid a bezpečí, značně poškodily. Tím se z předvolebního klání opět stalo drama, a nyní je téměř jisté, že po volbách nastane mnohaměsíční etapa vyjednávání koalic. Navzdory skutečnosti, že Irák je postižen sektářským násilím a občas i náboženským fanatismem, zároveň platí, že tamní politika je velmi pragmatická a dohodnout se teoreticky může kdokoli s kýmkoli. To ovšem neznamená, že irácká politická scéna je neméně rozdrobená než irácká společnost, což s sebou přináší značná nebezpečí, a to zejména v době, než dojde k uzavření nových spojenectví.

Především je tu otázka, jaké síly převládnou na straně většinových šíitů. Ti jsou rozštěpeni na jedné straně na relativně umírněné síly, jako je právě blok premiéra Málikího. Ten je nakloněn spolupráci s Američany, snad i budování demokracie, a je opatrný ve vztahu k Íránu. A co je možná vůbec nejdůležitější, má zájem o dohodu se sunnity, tedy menšinou, jenž před Saddámovým pádem měla větší privilegia, a dosud se cítí ukřivděná a poškozená. Málikí, ještě nedávno neotřesitelný, nyní působí chaoticky, a veřejnost mu vyčítá nesplnění některých slibů, od bezpečnosti po úroveň služeb. To pravděpodobně povede k tomu, že ve volbách ztratí hodně podpory.

Alternativou k Málikímu je na šíitské straně Národní irácké spojenectví. Na něm se podílí mimo jiné i hnutí Muktady Sadra, radikála, jenž vedl ozbrojený boj proti irácké vládě a americkým jednotkám, pak uprchl do Íránu a nyní se vrátil do Iráku jako politik. Je samozřejmě velmi proíránský a íránské zřízení, v němž vládnou duchovní, považuje za vzor i pro Irák. Jeho úspěch ve volbách, a případný vstup do jakékoli koalice, by pravděpodobně měl za následek odchod sunnitů z politiky a z cesty k národnímu smíření.

Sami sunnité jsou stále ještě ne zcela vypočitatelným faktorem. Velkou ránu jejich důvěře v nové zřízení zasadil zákon, který měl údajně zajistit jakousi de-baasizaci státních úřadů a politiky. Důsledkem toho bylo, že zvláštní komise převážně v rukou šíitů vyřadila v lednu z kandidátek asi 500 sunitských politiků, kteří jsou prý spjati se Saddámovým režimem. I když se velká část z nich úspěšně odvolala, sunnité to chápali jako útok na celou komunitu. Mezi těmi, kdo se prý nesmějí zúčastnit voleb, byli i přední sunnitští politici. Právě ukonejšení sunnitské komunity a její obrácení proti Al Kajdě bylo jedním z hlavních faktorů uklidnění, kterého Američané v posledních dvou letech v Iráku dosáhli. Tento zisk je nyní ohrožen nešetrnými kroky vlády a i hrozbou Sadrova volebního úspěchu. Není třeba zmiňovat, že většina bombových útoků z poslední doby jsou atentáty sunitských radikálů na šíitské věřící.

Velkou neznámou je také osud kurdských hlasů. Kurdové žijící na severu Iráku zatím vystupovali poměrně jednotně, a to zejména proto, že mají společné zájmy tváří v tvář iráckému státu, jako je pokud možno co největší autonomie uvnitř Iráku. Až dosud měly v iráckém Kurdistánu hlavní slovo dvě velké strany, které však měly různé vzájemné odlišné zájmy. Zatím obě strany postupovaly v bloku, ale nyní se mezi ně vklínila ještě třetí, která nečekaně uspěla v regionálních volbách. Pokud by se kurdská jednota rozpadla, znamenalo by to novou rekonfiguraci celé irácké politiky, protože by Kurdové mohli přestat být důležitým faktorem při koaličním jednání. Neznámým faktorem bude také smíšená strana Irakíja, kterou vede bývalý premiér Aláví. Ten je i západem považován za přijatelnou alternativu.

Při hovoru o Iráku je třeba vždy mít na paměti, že to stále ještě není stát v plném slova smyslu. Nemá silné instituce, a nefunguje tak docela jako národní stát, i když právě premiér Málikí se snaží místo náboženského sektářství nabídnout jakýsi irácký nacionalismus. Tato slabost iráckých institucí a cílů znamená, že Irák je předmětem hry jiných, zejména okolních zemí. Nejaktivnějším hráčem je nepochybně Írán, který je podobně jako Irák většinově šíitskou zemí, a má značný vliv mezi částí iráckých šíitů. Írán má značný zájem na tom, aby Irák dostal pod svou kontrolu a nepochybně se těší na blížící se definitivní odchod Američanů, kteří po sobě nechají vakuum.

Vzrůst íránské moci nedělá starost jen Americe, ale i Saúdské Arábii, lavní sunitské a arabské mocnosti v oblasti. Rijád tedy logicky nechce připustit vzrůst íránského vlivu, ale osud Iráku zajímá třeba i Sýrii a Turecko. To je zejména znepokojemé možností, že iráčtí Kurdové získají další vliv v Iráku i regionu. V zásadě se ale všechny státy v okolí Iráku shodnou na tom, že nechtějí, aby se tento stát rozpadl nebo upadl do chaosu. To však neznamená, že nepodporují morálně, ale i finančně a možná i zbrojně své koně uvnitř irácké politiky, a tím přispívají k fragmentování irácké politiky a společnosti.

Nejčerstvěji se objevila obvinění, že si některé strany, včetně Málikího Právního státu, kupují hlasy za různé zboží. Tyto praktiky by mohly vést k tomu, že po volbách se rozproudí dlouhodobé debaty o jejich spravedlnosti, což by vedlo k chaosu, a případně i návratu k násilí. Trend byl v Iráku v posledních dvou letech dobrý, ale všichni se shodují, že velmi křehký, a těžkou zkouškou pevnosti tohoto uspořádání budou právě nedělní volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .