Holubi se vracejí – po sluchu

Pondělí 5. října roku 1998 se stalo pro mnoho pensylvánských chovatelů poštovních holubů černým dnem. Ve dvou závodech startovalo přes dva tisíce ptáků a více než 90% z nich na cestě domů beznadějně zabloudilo. Občas se to může stát, pokud holuby překvapí náhlá nepřízeň počasí. Například při prudkém dešti ptáci raději přistanou na zemi a čekají, až nečas ustane. Onen kritický den však bylo krásně. Holubi měli mít ideální podmínky k letu. Jenže neměli. Něco jim fatálně zamotalo hlavy.

Americký geofyzik Jonathan Hagstrum se rozhodl přijít záhadě ztracených holubů na kloub. Zaujaly jej vědecké studie, jejichž výsledky naznačovaly, že holubi slyší hluboké zvuky o velmi nízké frekvenci. Takové zvuky vznikají například v hlubokém oceánu v důsledku kolize vln. Mohou rozechvívat pevninu a jsou následně přenášeny i do ovzduší. Nízkofrekvenční zvuky čili infrazvuky se pak šíří krajinou, kde je mohou odrážet kopce či skaliska. Na tom založil Hagstrum svou teorii: Kdyby se holubi podle infrazvuků orientovali a kdyby je něco „ohlušilo“, pak by ztráceli kurz a zabloudili by.

Hagstrum usilovně pátral po zdroji zvuku, který byl v činnosti 5. října 1998 kolem poledne v oblasti, kudy prolétali holubi z obou závodů. Nakonec jej našel nikoli na zemi ale ve vzduchu. V té době ještě létal mezi Amerikou a Evropou nadzvukový letoun Concorde s při překonávání rychlosti zvuku způsoboval supersonický třesk. Pátého října 1998 letěl Concorde s osmihodinovým zpožděním a rychlost zvuku prolomil s příslušným doprovodným rachotem právě nad tou částí Pensylvánie, kterou právě prolétali poštovní holubi. Hagstrumovi se povedlo vyhledat i několik dalších případů, kdy Concorde překonával hranici rychlosti zvuku v blízkosti závodících „pošťáků“ a pokaždé to přineslo holubům velké potíže s navigací.
Holubi využívají k orientaci vnitřní kompas. Ten se řídí polohou slunce na obloze a zčásti také geomagnetickým polem Země. Bez magnetického kompasu se ale holubi v řadě případů obejdou. Magnetické pole je tedy jen jakýsi doplňkový orientační prostředek. Pro správnou navigaci je však vedle kompasu nezbytná i vnitřní mapa. O její povaze toho víme mnohem méně než o holubím kompasu. Holubi se určitě řídí podle pachů. Když jim vědci vyřadili z činnosti čich, byli ptáci podstatně náchylnější k bloudění. Mnohé orientační body najdou v krajině zrakem. Nyní je jasné, že se řídí i zvukovou mapou.

Holub domácí ve městě|foto: Khalil Baalbaki

Hagstrumova teorie o zvukové orientaci ptáků vysvětluje některé další záhady. Už v 60. letech minulého století pozoroval biolog Bill Keeton z Cornell University, že když vypustí holuby na jedné straně hory Jersey Hill ležící severně od New Yorku, pak se ptáci beznadějně ztratí. Většina už nikdy nenajde cestu domů. Jen jednou – konkrétně 13. srpna 1969 – se všichni ptáci vypuštění v „prokletém lokalitě“ nečekaně vrátili. Na dalších dvou místech – u Castor Hill a Weedsportu – holubi opakovaně vyráželi k domovu zcela opačným směrem. Hagstrum prověřil Keetonova data o několika tisících holubů, které biolog za čtrnáct let vypustil ze zhruba dvou stovek stanovišť. Zároveň vyhledal v meteorologických záznamech údaje o počasí, jaké při vypouštění holubů panovalo. Pomocí počítačové modelace pak simuloval, jak který den počasí ovlivnilo šíření nízkofrekvenčních zvuků. Ukázalo se, že kritická strana Jersey Hill leží ve zvukovém stínu. Nízkofrekvenční zvuky typické pro okolí Keetonova holubníku na Cornell University sem nikdy neproniknou. Jen 13. srpna 1969 se infrazvuk z okolí Cornell University lámal díky výjimečným podmínkám takovým způsobem, že ho holubi mohli slyšet i ve zvukovém stínu Jersey Hill.

Holubice. Ostrava Hrabová, 4.5.2011|foto: Ilona Hromádková

Podobné vysvětlení našel Hagstrum i pro bloudění holubů startujících z Castor Hill a Weedsportu. Infrazvuk se tu lámal takovým způsobem, že přicházel k holubům z opačné strany a sváděl je ze správného kurzu. Studie, kterou Jonathan Hagstrum zveřejnil ve vědeckém časopise Journal of Experimental Biology, dokazuje, že holubi se při orientaci zdaleka nespoléhají jen na jedno vodítko a také jejich vnitřní mapy jsou „vykresleny“ pro mnoho různých smyslů – kromě zraku, čichu a vnímání geomagnetického pole tu hraje významnou roli i sluch. Ptáci zřejmě využívají takovou verzi mapy, která jim v konkrétních podmínkách zajišťují nejspolehlivější vodítko pro návrat domů. Podíl zraku, čichu a sluchu na orientaci holubů se může v různých lokalitách významně lišit.

Holubi na Trafalgar Square v Londýně|foto: GNU Free Documentation Licence, Version 1.3, Prohibit Onions