Hap ka mojre. Nebojte se. Židovský příběh rodiny Schönových – a taky Gabiho Eichlera, Abrahama Pressburgera a mnoha dalších

Otec Martin, matka Hermína a dcery Anna, Judita a Marta už měly za sebou pronásledování, jejich majetek byl arizován.

Rodiče se snažili deportaci oddálit s pomocí řeckokatolického faráře Jána Fedorka, který jim zfalšoval rodné listy a děti pokřtil.

Anna Schönová, později Bittmanová (24. 11. 1929 – 29. 11. 2011) vzpomínala, že jí po příjezdu do lágru nejdřív „strhli křížek z krku a odřezali copány, sestrám taky…“

V Seredi všichni pracovali, otec Schön v dřevařské dílně, maminka malovala držáky a kroužky na ubrousky, Anna přebírala zeleninu: „Všecko, co se tam vyrobilo, gardisti prodávali.“

Schönovi se zde však také seznámili se skupinou mladíků z levicového sionistického hnutí Hašomer Hacair, kteří tábor v Seredi stavěli: s Gabi Eichlerem, Abrahamem (tehdy Heinrichem) Pressburgerem a Akiva Nirem (tehdy Karlem Neufeldem).

Všichni tři mladí muži se později z tábora dostali, pravděpodobně přes nemocnici a připojili se k partyzánskému hnutí. Eichler s Pressburgerem zůstali s rodinou nadále ve styku a přispěli k tomu, že její členové přežili nacismus.

Schönovi zůstali v táboře přes rok: „Měli jsme velké štěstí, protože v té době nešly zrovna žádné transporty na Východ….“

Gabi Eichler, židovský odbojář|foto: Post Bellum

Po nějaké době se díky intervenci rodinného známého podařilo otce prohlásit díky jeho znalostem v oboru zpracování dřeva za „hospodářsky významného Žida“ a bylo mu povoleno opustit tábor s celou rodinou.

Anna vzpomínala: „Bývalý kolega mého tatínka, Čech, který měl buď vysokou pozici, nebo byl známý někoho vlivného, si tatínka vyžádal. Jenže on nechtěl jít bez rodiny. A na to mu řekl velitel našeho tábora, že pustí rodinu, když tatínek přiveze Singerovu mašinu na šití. Čili to tedy byla asi naše cena, ten šicí stroj, který tatínek samozřejmě co nejrychleji dopravil.“

Na jaře roku 1944 se Schönovi vrátili zpět do Michalovců, pak se dostali do obce Vitališovce, asi deset kilometrů od Liptovského Mikuláše. Získali pouze odklad, pořád jim hrozilo, že budou zatčeni, posláni do vyhazovacího tábora a zavražděni.

Mladíci z Hašomer Hacair tehdy stavěli v horských lesích úkryty, které sloužily partyzánům a uprchlíkům. Jeden z nich byl v Nízkých Tatrách poblíž hory Baranec.

Po porážce Slovenského národního povstání v říjnu 1944 se u rodiny Schönových objevil Gabi Eichler: „Najednou v noci přišel Gabi. A říká: ‚Honem se oblíkněte a jdeme do lesů. Přišli Němci.‘ (…) Tak jsme vzali jen to, co jsme měli po ruce – a šli jsme.“

Následujících několik měsíců prožila celá rodina v různých horských bunkrech či kolibách, z bezpečnostních důvodů se stěhovali z úkrytu do úkrytu. Nebývali sami, jednu dobu se na stejném místě ukrývalo jedenáct lidí. Potravinami je zásobovali partyzáni a především Gabi, který vždy v noci odcházel do vesnice.

Teprve počátkem března 1945 se Annin otec nečekaně setkal s kapitánem Svobodovy armády, který slíbil, že všechny ukrývané převede do bezpečí:

„Jednou jsem s tatínkem řezala dřevo. A najednou jsem viděla, že se ve sněhu pohnulo něco bílého. Stačila jsem tatínkovi jenom říct: ‚Pozor!‘ To byla chvilka velmi nepříjemná, velmi napnutá, protože to bílé nevědělo, jestli se má bát nás, a my jsme nevěděli, jestli se bát toho bílého...“

Členové hnuti Hasomer Hacair po válce - v první řadě druhy zleva A. Pressburger|foto: Post Bellum

„Byl to kapitán, myslím, že se jmenoval Kováč, z československé armády… Řekl nám, že pro nás pošle někoho, kdo by nás převedl přes frontovou linii, která se nehýbala. Přesně se s tatínkem domluvili, kterým směrem půjdeme, a rozloučili jsme se.“

„Vydali jsme se pak přesně podle té dohody na cestu s těma osmdesátiletýma babičkama, které jsme měli taky u sebe (…) a šli jsme velkým sněhem, bylo to obtížné a dlouho to trvalo. A když jsme se už velmi unavili a babičky už nemohly, tak jsme si sedli.“

„Najednou slyšíme křičet nahlas v lesích, kde my jsme pořád šeptali: ‚Hap ka mojre, hap ka mojre.‘ Do té doby nikdo z nás nevěděl, co to je. Ale jelikož ten příchozí se ozýval, tak nám bylo jasné, že to musí být pro nás. A tak jsme se spojili s tím ‚Hapkamojre‘ – a od té chvíle vím, co to v jidiš znamená.“

„Hap ka mojre“ – Habe kein mojre – znamená v jidiš nemějte strach, nebojte se. Schönovi byli v bezpečí, na rozdíl od tisíců a tisíců dalších holocaust přežili.

Především vzpomínkám Anny Schönové-Bittmanové jsou věnovány tyto Příběhy 20. století, v nichž uslyšíte například také Abrahama Pressburgera. Poslechněte si je kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.