Handicapovaným dětem se dřív jen pomáhalo. Teď je do života stavíme, říká šéfka nadace pro podporu lidi s postižením Dvořáková
„Vždy jsem říkala, že chci být svobodná a o svých věcech rozhodovat sama,“ popisuje své začátky Blanka Dvořáková, zakladatelka a dlouholetá ředitelka Nadačního fondu Slunce pro všechny. Fond byl před 20 lety založen pro podporu dětí a dospělých se speciálními potřebami.
„Proto jsem šla cestou nestátního školství a nestátních sociálních služeb. Ať je to, jak je to, tak v nich má člověk víc svobody. Mohu si říkat, co chci, mohu si to tvořit, jak chci – protože to je tvůrčí práce,“ dodává.
Čtěte také
Péči o handicapované děti se velmi změnila. „Dnes je plno škol, které spadají pod kraj či pod obce a mají dobré výsledky. Jsou hrozně fajn, ale mají jednu velkou nevýhodu – málokterá se o to dítě, o toho človíčka, postará ,od mala‘. To my děláme, a to i v pedagogicko-psychologické poradně, ve speciálně pedagogickém centru, přes mateřské školy po školy základní i střední a nakonec i v dospělosti,“ vypočítává.
Ostatní státní školy v jednom okamžiku, v určitém stadiu vývoje dítěte najednou končí. „Ať si každý jde, kam chce. Ale je to o tom, že se někdo sice v určitém okamžiku svého vývoje začlenit může, další ale ne. Někdo totiž potřebuje podporu celý život, byť v chráněných dílnách, nebo na jiném chráněném pracovišti,“ míní Dvořáková.
Dřív byli postižení v ústavech
Ještě před listopadem 1989 se ale režim u lidé s fyzickou nebo psychickou odchylkou tvářil, že neexistují. Často museli žít v ústavech, do kterých se veřejnost neměla šanci dostat.
„My jsme se ale už tehdy s rodiči scházeli – jmenovalo se to Sdružení pro pomoc mentálně postižených. Dnes je tam změna a jmenujeme se Sdružení pro podporu lidí s mentálním postižením.“
„Dřív se jim pouze pomáhalo, teď se je snažíme postavit do života. A tam, kde to jde, tak i v mnoha věcech zrovnoprávnit,“ vysvětluje.
Velkou bolestí rodičů postižených dětí pak dřív bylo, že s nimi nemohli být doma. „To jejich rodiny nesly velmi těžce. A chtěly, aby byla jejich potomkům dána alespoň taková výuka, jakou by zvládli.“
Celé Hovory Vlastimila Ježka najdete v audiozáznamu.
Související
-
Renáta Staňková a její práce pro klub sdružujícím handicapované sportovce
Co všechno obnáší parahokej? Jak silné zástupce máme v paralyžování? A jakou souvislost má práce našeho hosta s Lukášem Krpálkem a ostravským judo klubem?
-
Jsem taková křehká holka na kole, usmívá se handicapovaná cyklistka Petra Hurtová
Trpí zvýšenou lámavostí kostí, přesto je devítinásobnou českou šampionkou na handbiku. A i když se v životě neobejde bez vozíku, dokáže Petra HUrtová také pomáhat druhým.
-
Křehké kosti, nezdolný duch. Handicapovaná cyklistka z České Lípy rozváží potraviny seniorům
Českolipská cyklistka Petra Hurtová trpí nadměrnou lámavostí kostí. Pohybuje se na vozíku a také speciálně upraveném handbiku. I přes svůj handicap ale pomáhá druhým.
