Grossova schopnost sebereflexe

Ačkoliv třeba ministry Davida nebo Lánského nemohl v jistém okamžiku nikdo jako partnery akceptovat. A zuby nehty se drželi také slavní poradci, včetně toho, jenž vyrobil ubohý pamflet Olovo na premiérovu neoblíbenou šéfovou pražské ČSSD . Jistě, z toho, že dnes odcházejí jakoby sami od sebe, ale bezpochyby i po určitém tlaku zevnitř strany šéf Úřadu vlády Pavel Přibyl, a pražský radní Jan Slezák, netřeba ještě činit nějaké bůhví jak optimistické závěry. Konkrétně na Přibylově kauze je přece absurdní, že se vůbec stala. Že do funkce bezmála ministerské usedal někdejší velitel roty nasazené na demonstranty z ledna 1989 na Václavském náměstí.

Že to předseda vlády buď věděl, ale nevadilo mu to, neboť na sklonku totality byl příliš mlád a pořádně tomu všemu nerozuměl, anebo to jednoduše vědět měl (byl přece ministrem vnitra) a skandálu by tak předešel. Skoro by se zdálo, že blíže k pravdě může být verze první, podle níž Gross leccos z Přibylovy minulosti znal ale domníval se, že už to odnesl čas a že minulost nějakého úředníka nikoho nezajímá. Jenže pak přišla petice a protest před Strakovou akademií a hlavně pobouřené reakce zaznamenávané několik dní za sebou médii. Vlna rozhořčení se vzedmula hodně vysoko a premiér tedy rychle ucouvl. Jeho příští vizitkou má být upřímná, spíše starostlivá tvář a vůbec ne zemanovská arogance, ke které by se vpodstatě musel Gross uchýlit, pokud by byl rozhodnut Přibyla ve vedení vládní kanceláře udržet. On ovšem netušil, že konkrétně na šarži v pohotovostním pluku Sboru národní bezpečnosti, je veřejnost ještě pořád značně háklivá.

Právě masakrické chování tohoto útvaru mají lidé pevně v paměti a brutalita 17. listopadu tehdy vyděsila i řadu normalizačních komunistů, jejichž děti Přibylovi kolegové s gustem mlátili. Je sice zvláštní, že si toho premiér nebyl vědom, ale nakonec z polízanice vyklouzl jen s odřenýma ušima, když přiměl Přibyla k rezignaci dřív, než se do protestu zapojí tisíce lidí. Mimochodem, místo něj ustanovil vedoucím vládního úřadu bývalého disidenta Aleše Šulce, což je na první pohled krokem ode zdi ke zdi a také to o něčem svědčí.

Nevíme, do jaké míry je premiér také za ohlášeným odchodem Jana Slezáka z pražské radnice. S nikoliv jmenovaným, ale tentokrát v komunálních volbách zvoleným rovněž bývalým velitelem roty "mlátiček" to mohlo být složitější, měl řádný mandát, i když voličům o své minulosti neříkal. Ale tlak zevnitř ČSSD, včetně předsedy i pražské šéfové Petry Buzkové, tu musel být docela silný. Strana pod Grossovým vedením se musí snažit zvrátit sestupný preferenční trend. A právě toto pondělí se také objevily billboardy s dlouhodobě populárním Grossem, na kterých nový předseda vlády říká, že to myslí upřímně, tedy rozuměj s námi se všemi.

Setrvávání důstojníka někdejší represivní složky na viditelné funkci by těmto portrétům způsobilo dost ošklivou kosmetickou vadu. Slezákovo oznámení, že na coby radní pro školství a mládež zakrátko skončí přišlo v pravý čas.

Můžeme si říkat, že odchody Přibyla i Slezáka jsou gesty toliko vynucenými a že se jimi nenecháme očarovat. Ale na druhé straně je třeba je akceptovat. Šéf největší vládní strany prostě je schopen přiznat do jisté míry svůj omyl a s veřejností se na toto téma už dál nepřít. Vydrží-li mu takové chování, určitý dojem tím na voliče jistě učiní.