Golda Meirová: Nedělejte si starosti, Izraeli se nic nestane

20. březen 2014
Golda Meirová v roce 1914

Před pětačtyřiceti lety, 17. března 1969, se funkce izraelské premiérky ujala Golda Meirová – žena, které se také někdy říkalo „Železná lady Blízkého Východu“. Byla ženou „do nepohody“. V klidných časech už se jí tolik nedařilo.

Narodila se v květnu 1898 v židovské čtvrti Kyjeva, její otec Moše Mabovič byl tesařem a Golda vzpomínala, jak o Velikonocích zatloukal vchodové dveře. Protižidovské pogromy nebyly v carském Rusku ničím výjimečným. Právě protižidovské nálady a špatná ekonomická situace rodiny přiměly Mošeho Maboviče, aby odjel do USA, kam za ním v roce 1906 přijel zbytek rodiny. Golda vychodila základní školu a bez problémů se dostala na střední; to už ale zasáhla její matka. Dosažené vzdělání považovala u dcery za dostatečné; podle ní si měla Golda najít staršího muže, vdát se a stát židovskou matkou v nejlepším smyslu slova. Golda měla jiné představy o budoucnosti a spory s matkou vyřešila tím, že se odstěhovala k sestře. Po roce se sice vrátila pomáhat rodičům s jejich obchodem, u sestry se ale během ročního pobytu seznámila s litevským židem, písmomalířem Morrisem Meyersonem, který se v prosinci 1917 stal jejím manželem. Kromě lásky je spojovala i myšlenka sionismu, jejímž hlavním cílem bylo přesídlení Židů do „země izraelské“ a vybudování židovského státu. Golda se stala aktivní členkou mládežnické organizace Poalej Cijon (Dělníci Sijónu) a rozjela se na okružní cestu po USA, aby pro tuto organizaci sháněla peníze. Myšlenka ji oslovila natolik, že se dokonce rozhodla uměle přerušit první těhotenství; byla přesvědčena, že dítě by její politické ambice komplikovalo. Válka pak oddálila záměr novomanželů odejít hned do Palestiny; vydali se tam v roce 1921.

Usadili se v kibucu Merhavia, odkud pochází legendární Goldina fotka při sběru mandlí. Kromě toho sázela stromy a pracovala v drůbežárně a kuchyni. Přátelé v kibucu ale rychle rozpoznali její schopnosti a zanedlouho ji vybrali jako zástupce v odborové ústředně Federace práce (Histadrut). Politická kariéra Goldy Meyersonové začíná rokem 1924 odchodem z kibucu do Jeruzaléma. Byla zvolena tajemnicí Rady pracujících žen, stala se předsedkyní politického oddělení Histadrutu. Podobné aktivity znamenaly mnoho cest po světě, tím trpělo manželství, do kterého mezitím přibyly dvě děti. Morris byl často nemocný a tak Golda byla tím, kdo živil rodinu. Formálně se sice nerozvedli, roku 1941 se ale Golda od manžela odstěhovala. (Podle některých svědectví šlo o nevyvedené manželství, Golda prý měla občasné avantýry i s jinými muži).

Druhou světovou válku prožila Golda v Palestině; roku 1944 žádala Rooseveltovu administrativu o bombardování Osvětimi nebo alespoň železniční tratě k táboru. Po roce 1945 byla už mezi špičkami židovských politiků v Palestině. Jednala se zahraničními představiteli o tom, za jakých okolností by bylo možné vyhlásit židovský stát; na britských úřadech vymohla přestěhování tisíců židovských rodin z britských internačních táborů na Kypru do Palestiny. V lednu 1948 vybrala na cestě po USA padesát milionů dolarů, použitých později na nákup zbraní. Když byl 14. května 1948 vyhlášen Stát Izrael, byla Golda jedním z 25 signatářů deklarace nezávislosti a jedinou ženou, podepsanou pod tímto dokumentem.

Od září 1948 do března 1949 byla první izraelskou velvyslankyní, obdržela i první izraelský cestovní pas. Vyslali ji do Moskvy, odkud ale odešla poté, co Stalin zjistil, že Izraelci se nechtějí stát dalším satelitem komunistického Sovětského svazu. Mezitím byla poslankyní Knesetu a v letech 1949 až 1956 ministryní práce. S jejím úřadováním je spojena řada velkých projektů dopravní a bytové infrastruktury, podporovala také neomezenou imigraci do Izraele. Do tohoto období spadá i úmrtí její manžela Morrise Meyersona na srdeční infarkt.
Od června 1956 do ledna 1966 zastávala funkci ministryně zahraničních věcí. (V té době si hebraizovala své jméno na Golda Meirová). Navázala vztahy se vznikajícími africkými státy, upevnila vazby s USA, usilovala o přátelské vztahy s asijskými zeměmi a podařilo se jí navázat styky se státy Latinské Ameriky. Při jedné cestě v roce 1963 do USA se jí podařilo dojednat i první dodávku amerických zbraní schválenou Kennedyho administrativou. V soukromém rozhovoru s Kennedym, ve kterém vysvětlovala, proč Izrael potřebuje americké zbraně, ji americký prezident odpověděl: „Rozumím, paní Meirová. Nedělejte si starosti. Izraeli se nic nestane.“

Golda Meirová

Byla ve své funkci šťastná? „Nechuť personálu ministerstva zahraničí ke Goldě rostla, jak je stále víc ignorovala a orientovala se na své lidi, které dosazovala do čela ambasád nebo diplomatických misí,“ píše se v životopisné publikaci o Goldě Meirové: „Zaměstnanci ministerstva byli zděšeni. Golda neměla nic než pohrdání pro profesionály vzdělané v Oxfordu či Cambridgi. V jejím stylu všechno drhlo: její talent pro zjednodušení, její netrpělivost s vážením slov, a zejména její příkrý styl. Když s ní měla Simcha Dinitzová pracovní pohovor, zeptala se jí Golda, proč práci chce. – Upřímně řečeno, nechci, – odvětila Dinitzová. – Tak to jsme dvě, já svou práci také nemám ráda, – řekla Golda.“

Počátkem 60. let byla Goldě diagnostikována rakovina lymfatických uzlin (od mládí byla náruživou kuřačkou); následovala zpočátku utajovaná léčba. Nakonec v lednu 1966 z ministerstva z důvodu nemoci a vyčerpanosti odešla. Z politické scény ale nezmizela – krátce nato se do veřejného života vrátila jako generální tajemnice sjednocené izraelské dělnické strany Mapaj.

Pořad věnovaný Goldě Meirové a její kariéře do roku 1967 jsme vysílali v cyklu Portréty ve čtvrtek 20. března ve 20:10 hodin. Hostem byl historik a publicista Jan Adamec.

David Hertl

Spustit audio
autor: David Hertl