Globální řád se mění, Evropa může být aktérem, věří Petříček. Landovský: Právo nerovná se bezpečnost
Ze světa by se podle německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera mohlo stát doupě lupičů, kde si každý bez ohledu na ostatní bere, co se mu zachce. „Donald Trump už nemá potřebu se ospravedlňovat tím, že by jeho kroky vycházely z mezinárodních norem,“ říká v Pro a Proti exministr zahraničí Tomáš Petříček. Podle bývalého velvyslance Česka při NATO Jakuba Landovského by měla být Evropa při proměně mezinárodního řádu opatrná a vyhýbat se eskalaci.
Pánové, co jste si oba řekli, když jste slyšeli amerického prezidenta Donalda Trumpa mluvit o jeho morálce coby prakticky jediné brzdě jeho zahraniční politiky s tím, že mezinárodní právo nepotřebuje? A nakolik bychom jeho slova měli brát vážně?
Tomáš Petříček: Spíš to dokládá to, že se nacházíme v přeskupování mezinárodního řádu nebo možná spíš rozpadu mezinárodního řádu, jak jsme ho znali. A že se možná vracíme do období, kdy budou zásadní síla, vojenské kapacity, schopnost prosazovat svůj vliv.
Čtěte také
Neznamená to podle mého názoru ale zase, že bychom se dostali do světa, kde neplatí žádná pravidla. Mezinárodní právo stále existuje a nakonec i Trump, byť velmi selektivně, ho používá, pokud to potřebuje.
Pane Landovský, jak vy jste si v hlavě zareagoval? Souhlasíte s tím? Také jste si řekl, že jsme svědky rozpadu světového řádu a že odteď bude vládnout hlavně ta síla?
Jakub Landovský: Já jsem si to řekl sám sobě asi tak o rok a půl dříve a docela to říkám i do médií. Myslím si, že se jenom potvrdilo, že jsme v období tranzice. Jak říká Tomáš, je to tranzice mocenská, která nevychází ze silných principů, které jsou společně sdílené, ale ze zájmu každé jednotlivé země v mezinárodním řádu. Vracíme se k jakési více anarchické podobě toho soužití. A když chcete vědět, co kdo udělá, tak je mnohem lepší sledovat, co chce, než jakou má rétoriku.
Čtěte také
A k tomu, co říkal Tomáš, že pravidla existují – ano, základní pravidla budou existovat vždy, ale budou opřená o reálné činy. A systémy, které nebudou schopné generovat ten svůj účel právě proto, že budou bezzubé, tak budou pomalinku z tohoto prostředí mizet.
Donald Trump to vidí optikou amerického zájmu o západní polokouli, ale i zájmu dostat (venezuelského prezidenta) Nicoláse Madura před soud. A tady je pražská kavárna zmatená jako Goro před Tokiem, protože nemá ráda Donalda Trumpa a zároveň je jí líto, že Maduro mučí vězně, a vlastně neví, jak se mezi tím zorientovat.
Já říkám: Zorientujte se podle zájmu, ono to třeba jednoho dne přejde. A buďte silní.
To je vlastně odpověď na otázku, co má Evropa dělat, aby byla relevantní: Buďte silní, silná ekonomika, vojenská síla a především schopnost jednat.
Konec amerického arbitra
Trumpova slova vzal velmi vážně například papež Lev XIV., první hlava katolické církve ze Spojených států, když pravil, že „princip přijatý po druhé světové válce, který zakázal zemím užití síly k narušení hranic jiným státům, byl úplně podminován. A takový přístup vážně ohrožuje samotnou vládu práva." Souzníte s těmito slovy?
Petříček: Mezinárodní právo funguje, pokud zde jsou mocnosti, které ho chtějí vymáhat. Myslím, že to, co asi nás nejvíc děsí, je, že mezinárodní systém – ten řád, na který jsme byli zvyklí nejenom od konce studené války, ale vlastně i v jejím průběhu – byl postaven na tom, že Spojené státy hrály jistou roli arbitra. Samy na sebe uvalily jistá omezení, jak se můžou v mezinárodním prostředí chovat.
Čtěte také
To, co nás možná šokuje, je, že Donald Trump říká: My jsme teď všechna omezení zrušili, my se chováme čistě podle našich sobeckých zájmů.
A to říká velmi otevřeně a už nemá ani potřebu se ospravedlňovat tím, že by jeho kroky vycházely z nějakých mezinárodních norem nebo by prosazovaly mezinárodní právní standardy.
A je, nebo není toto děsivé?
Petříček: Myslím, že tady se ukazuje spíše to, že se nacházíme ve fázi, kdy mocnosti mezinárodní řád rozkládají, ale zatím nejsou schopny nabídnout alternativu, jaký řád bychom zde mohli do budoucna mít.
Nemyslím si, že se vracíme do situace rovnováhy moci nebo konceptu moci, jak jsme ho znali třeba v Evropě v 18. nebo 19. století. Mně to spíš připadá, že se vracíme do momentu konce středověku. Budeme si muset uvědomit, jaká pravidla pro vztahy mezi mocnostmi do budoucna budou. Jestli to budou sféry vlivu, nebo to bude jako volný ring.
Reakce Evropy
Pojďme k Evropě, ve které žijeme, která je pro nás důležitá. Prezident Trump také nevyloučil invazi do Grónska. Odmítl jasně odpovědět na otázku, co je pro něj přednější, jestli získání Grónska, nebo zachování Severoatlantické smlouvy. Není toto varovný signál?
Landovský: Je to varovný signál samozřejmě pro Evropu, která ze Severoatlantické smlouvy benefituje daleko více než Spojené státy. Donald Trump akorát naplacato říká věci, které každý, kdo se tomu opravdu věnuje, dobře ví.
Čtěte také
To jsou americké garance pro Evropu, ne evropské garance pro Ameriku. A proto by měla být Evropa opatrná, protože dokud není sama akceschopná, tak může hodně ztratit tím, že bude sama přispívat k další eskalaci.
A jestli je to děsivé? Je to děsivé pro lidi, kteří zaměňují právo za bezpečnost. Když pojedete večer domů a někdo vás přepadne, tak je to protiprávní, ale tu škodu už vám nikdo nenapraví, protože k té prostě dojde.
Spousta lidí si myslela, že ve světě po konci studené války právo zajistí bezpečnost. To funguje uvnitř státu. Mezinárodní právo je souřadný systém. Je závislý na tom, že státy mají samy vůli vynucovat ho.
Čtěte také
Pokud chcete vidět někoho před mezinárodním soudem jako stát, tak ten s tím musí souhlasit. Narážíme tedy znovu na suverenitu. A první, co si musíme uvědomit, je, co chce ta suverénní jednotka, které my jsme součástí.
Nepovažujete aktuální situaci za závažné ohrožení systému mezinárodního práva?
Petříček: Ohrožení to samozřejmě je. Já si dovolím nesouhlasit. V mezinárodních vztazích role práva a norem hraje tu roli, že zvyšuje – stejně jako ve vnitrostátním systému – náklady pro aktéra, tedy někoho, kdo ta pravidla porušuje. Byť zde nemáme tak jasně definovanou odpovědnost za vynucování práva, jako je tomu uvnitř států.
Pro někoho, kdo právo porušuje, v minulosti platilo, že to přináší reputační náklady, riziko izolace, riziko sankcí, riziko odvety dalších mocností. Alespoň to snižovalo pravděpodobnost, že by státy byly ochotny – zejména ty, které si nemohly úplně dovolit se izolovat – porušovat mezinárodní právo. Proto jsme zase tolik mezistátních konfliktů od konce druhé světové války neviděli.
Vyčerpaný řád mezinárodního práva
Co se teď tedy může stát? Abychom třeba rozptýlili obavy lidí...
Landovský: Samozřejmě důležité je, aby to neeskalovalo ve světový konflikt. My si tady pořád hrajeme na to, že doba, kterou jsme zažili a ve které jsme vyrostli, je normální. Z hlediska běhu světa je absolutně výjimečná.
Čtěte také
Můžou se stát dvě věci. Starý řád je nejenom vyčerpaný, je už za svým zenitem. Bude nový řád, bude čas budovat pravidla, ale ten čas není teď. Teď se dělá mocenská pozice proto, aby měl člověk v budoucí tvorbě řádu nějaký výtlak, až si mocnosti různého typu na základě soupeření, které bude násilné, vypořádají mezi sebou své spory a nároky. Pak dojde k nové mocenské rovnováze, která je předpokladem nové etapy systému mezinárodního práva.
„Slábne ochota mocností prosazovat základní mezinárodně právní principy, na nichž bylo mezinárodní společenství po druhé světové válce vystavěno,“ říká expertka na mezinárodní právo Nikola Kurková Klímová. Jsme svědky, a vy to nerozporujete, že se posiluje trend, kdy rozhodující je vojenská a ekonomická síla. Ti silnější určují, jak se co bude odehrávat. V jaké situaci to Evropu zastihlo? Jkou má Evropa momentálně vojenskou a ekonomickou sílu?
Landovský: Evropa má obrovský potenciál, ale zároveň není schopna sjednotit své pozice. A není schopna působit v těch oblastech, které rozhodnou o geopolitické rovnováze 21. století.
První věc, Evropa je v oblasti jaderného soupeření úplně nahá. Nebo není úplně nahá, je drobně oblečená a bude spoléhat na záruky Spojených států. Proto jsem opatrný v té neustálé odvážné kritice, protože nevidím žádný jiný jaderný deštník.
Čtěte také
Situace je jednoduchá. Pokud akceschopně jedná Rusko ve svém regionálním rámci, Čína v globálním rámci, tak z toho já si nic jiného než – byť se skřípěním zubů – spojenectví se Spojenými státy neumím představit.
Petříček: Já si dovedu do budoucna představit, že Evropa, pokud přečká tyto turbulentní momenty, se může strategicky začít sjednocovat a může být aktérem minimálně ve svém vlastním okolí. A to je asi ten cíl. Možná nemusíme hned mít ambici, že by Evropa hrála globální roli.
Podívejme se třeba na Turecko. Je to ekonomika s 80 miliony obyvatel, finančně ne úplně nejsilnější stát na světě, ale je schopen jednat ve svém okolí způsobem, jakým Evropan není. U nás není politická vůle a není politická shoda, ale ten potenciál zde je.
Proč je podle Petříčka společná evropská armáda nesmysl a dával by přednost sjednocení obranného průmyslu? A čím Landovský argumentuje, když říká, že samotné právo bezpečnost zaručit neumí? Poslechněte si celý pořad Pro a proti.
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
