Pan Nikdo proti Putinovi rozmělňuje odpovědnost agresora, kritizuje Sybera. Přináší výpověď o ruské společnosti, hájí Procházková
Oscarový dokument Pan Nikdo proti Putinovi zachycuje ruského učitele Pavla, jak natáčí, co se děje v jeho škole po začátku invaze na Ukrajinu. „Je to film o tom, proč je ruská společnost taková, jaká je, a to je důležité poselství,“ říká novinářka Deníku N Petra Procházková. „Zdůrazňuje příběh dobrého Rusa, který nabízí morální úlevu pro diváky a deformuje vnímání oběti a agresora,“ oponuje redaktor on-line deníku The Kyiv Independent Adam Sybera.
Vítáte, že film Pan Nikdo proti Putinovi dostal Oscara za nejlepší dokument?
Petra Procházková: Vítám, mně se ten film moc líbil. Viděla jsem ho asi jako jedna z prvních, protože jsem ten příběh sledovala docela dlouho, a je to film, který se líbil i akademikům, a tak vyhrál.
Čtěte také
Adam Sybera: Film dobře ukazuje, jak ruský stát a jeho instituce systematicky šíří propagandu, ale jinak v zásadě nic nového neodhaluje. O militarizaci dětí i ruské propagandě už se dávno ví, ukrajinští tvůrci o tom mluví na mezinárodních fórech minimálně druhou dekádu. Ocenění asi až tolik neřeším, i když si myslím, že tam byl ještě lepší adept, a to 2000 metrů do Andrijivky.
Subjektivní hodnocení
V čem vidíte přínos toho oceněného snímku?
Procházková: Ne všichni víme, co se děje v ruských školách, jak ruská propaganda připravuje ruské děti na jejich budoucí misi. To by se nemohly točit filmy ani o lásce, o válce – o všem všechno víme. Oskar není hodnocení toho, jestli je to něco nového. Je to umělecké dílo a hodnocení je do značné míry subjektivní.
Nejde o to, že vyhrál ten nebo onen, ale že může vyhrát jeden a vyhrál to Pan Nikdo proti Putinovi, protože výborně ukazuje lidem, kteří nic nevědí o Rusku, jakým způsobem lidé v Rusku zpracovávají propagandistickou mašinu.
Čtěte také
Sybera: U lidí, co o ruské společnosti nic neví, tak zřejmě ano. Ale čtyři roky od plnohodnotné invaze se musíme také bavit o nějaké odpovědnosti. Jak tato válka skončí, bude mít dopady na životy nás všech.
Větší odpor než samotný film na Ukrajině vzbudila oscarová řeč, ve které pan Talankin ve jménu dětí vyzývá k ukončení všech válek bez toho, aby jasně pojmenoval Rusko jako agresora. A když k tomu přičtete, že ve filmu veřejně mluví o své lásce k Rusku, tak není složité pochopit, proč je to pro Ukrajinu těžce stravitelné. Právě to Rusko, které pan Talankin tak miluje, násilně deportuje ukrajinské děti za účelem rusifikace a militarizace, o které film mluví.
Jak snímek pracuje s tématem odpovědnosti? Nesugeruje dojem, že běžní Rusové nemají s válkou nic společného a že za všechno je odpovědný pouze Vladimir Putin a jeho režim?
Procházková: Když se se svými ukrajinskými přáteli o tom filmu bavím, tak mám pocit, že jsme viděli dva různé filmy. Je pochopitelné, že lidé, kteří žijí na Ukrajině, denně jim tam padají na hlavu ruské bomby, se na ten film takto musejí dívat.
Na druhou stranu já tam vůbec necítím snahou ukázat se jako bezmocná oběť režimu. Když se narodíte v Karabaši, nejšpinavějším městě na světě, a najednou vám dojde, že se svým svědomím musíte něco dělat, máte omezené možnosti, a přece něco uděláte. Toto u mě není film o bezmoci.
Čtěte také
Sybera: Skutečné poselství filmu je, že v Rusku téměř nikdo proti Putinovi není, respektive se tak alespoň nechovají. A to je realita, se kterou musíme pracovat. Uznávám, že pan Talankin určitě riskoval osobní bezpečí a některé scény filmu jsou silně emocionální. A jsou to právě momenty, které vyzdvihují tragédii ruského světa, zatímco skutečná oběť ruské kolonizace zůstává v pozadí.
A tak znovu a donekonečna přesouváme naši pozornost a empatii směrem k ruské zkušenosti a dáváme na druhou kolej zkušenost lidí, na které Rusové a jejich stát uvalili válku. To rozmazává odpovědnost a míchá dohromady prožitek agresora a oběti. A když mluvíme o zkušenostech s válkou, tak jsem nikde nezaznamenal jediný potvrzený úder na město Karabaš, zatímco na Ukrajinu bylo od začátku roku vystřeleno přes 15 tisíc dronů a 800 raket.
Příběh dobrého Rusa
Není vzhledem k tomu, co teď Adam vyzdvihl, film necitlivý vůči utrpení Ukrajinců?
Procházková: Nikdo nechce zpochybňovat, kdo víc trpí. Nicméně to není film o tom, jak probíhá válka na Ukrajině. Ten film vyhrál předloni, byl to snímek 20 dní v Mariupolu.
Toto je film o tom, proč je ruská společnost taková, jaká je, pro mě je to důležité poselství. Film nemůže být všeobjímající, nemůže ukojit touhy všech. Autor nemůže hovořit o tom, jak trpí Ukrajinci, protože to nikdy neviděl, nepřišel s tím do kontaktu. Jeho práce se najednou změnila v protest. Je to jeho protest v jeho možnostech. Může to být směšné, ale můžeme v tom i vidět cestu, jak to bude vypadat v budoucích letech.
Čtěte také
Sybera: Hodnota filmu je v tom, že tento příběh dostává po celém světě. Ale zároveň zdůrazňuje příběh dobrého Rusa, který nabízí morální úlevu pro diváky a možnost ignorovat širší realitu. Ruský fašismus nestojí na jednom tyranovi, ale na celé infrastruktuře loajality a konformismu. Oslava toho filmu, možná nechtíc, přenáší vinu na Putina a legitimizuje pasivitu drtivé většiny Rusů.
Zatímco Ukrajina bojuje o přežití a zároveň musí plnit nespočet podmínek ze strany Západu, aby byla do našeho společenství vůbec přijata. Musí se chovat adekvátně standardům, které sice přesně nedefinujeme, ale nějak víme, že je Ukrajina nesplňuje, jinak by už v té západní struktuře byla. A oproti tomu u dobrých Rusů oceňujeme hrdinství a s lítostí chápeme jejich složitou situaci. A to je kontrast, který deformuje vnímání oběti a agresorů na ohromném měřítku.
Nevytváří snímek Pan Nikdo proti Putinovi na Západě falešné naděje, že změna může přijít i zevnitř Ruska?
Procházková: Vůbec ne. Odhadujeme, že v Rusku je asi 10 tisíc politických vězňů, přes milion lidí odešlo – ne všichni z ideologických důvodů, ale odešli po roce 2022 do zahraničí.
Naprostá většina Rusů čeká, až to všechno přejde, a v tom vidím paralelu s československou společností. Nezdá se mi, že by snímek byl o adorování hrdiny. Najde se jeden člověk, který zkusí něco udělat, protože mu vadí, co se kolem něj děje. Není to žádné velké hrdinství, ale pro diváka je to zajímavé. Oskar není soutěž o hrdinství, je to soutěž o nejlepší dokumentární film. Nehodnotí ho etická komise, je to umělecká záležitost.
Čtěte také
Sybera: Film vznikal v současnosti. A v současné době Rusko vede agresivní válku proti Ukrajině, proti Západu, proti celému našemu světu. Takové filmy a jejich adorace bude mít reálné dopady, včetně toho, že znovu přesouvá pozornost na zkušenost ruského utrpení zevnitř Ruska a rozmělňují představu reálného nebezpečí, které Rusko představuje.
Uznávám, že existují Rusové, kteří se režimu staví na odpor, ale naše společenské vnímání často přeceňuje jejich význam a vytváří dojem, že několik statečných je právě ten reprezentativní vzorek, což je zavádějící a maskuje to rozsáhlou strukturální spoluúčast ruské populace na agresivní válce.
Poslechněte si celou diskusi. Moderuje Lukáš Matoška.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
