Genetické tajemství longhornského skotu

Američtí genetici vedení Davidem Hillisem z University of Texas prověřili celkem 50 000 míst dědičné informace v genomu skotu plemene longhorn. Toto starodávné plemeno s typickými dlouhými rohy se dostalo na vyprahlé pláně Texasu v dobách prvních pokusů o kolonizaci Severní Ameriky španělskými conquistadory. Odbornici na chov skotu věděli, že předci longhornských krav a býků přišli do Nového světa z Pyrenejského poloostrova. Longhorni se ale od tradičních španělských a portugalských plemen výrazně liší. Vědci proto předpokládali, že se skot dovezený z Pyrenejského poloostrova v následujících obdobích křížil s dalším skotem importovaným z Evropy. Genetické analýzy ale vykreslily úplně jiný příběh.

Americká historie longhornského skotu začíná už v roce 1493, kdy jeho předky dovezl na ostrov Hispaniola Kolumbus na své druhé plavbě do Nového světa. V roce 1521 byl tento skot poprvé převezen na americkou pevninu. Brali si jej s sebou kolonisté odhodlaní založit první španělské osady v Severní Americe. Španělé došli se svým skotem až do Texasu. Tam část zvířat uprchla do volné přírody. Předci dnešních longhornů tak žili další dvě staletí divoce. Teprve pak se o ně začali zajímat texaští rančeři. Stáda longhornského skotu tvoří prakticky čistokrevní potomci Kolumbem dovezeného dobytka. To ale neznamená, že by jejich původ nebyl spletitý.

Jak vyplývá ze závěrů studie publikované v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, v krvi longhornů podobně jako v krvi původních španělských a portugalských plemen koluje 85 % krve pocházející z pravěkých turů domestikovaných před 8 až 10 tisíciletími na Blízkém východě. Zbývajících 15 % krve longhorna pochází ze skotu domestikovaného mnohem dále na východě – konkrétně na indickém subkontinentu. Tento skot se někdy označuje jako zebu a je pro něj typický výrazný hrb v oblasti lopatek. Zebu se šířil především v oblastech s teplým klimatem a plemena od něj odvozená se chovala i v severní Africe.

Kráva anglického dlouhorohého skotu|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Dave from Leicester, UK

Podíl krve zebu u longhorna je dědictvím maurské invaze na Pyrenejský poloostrov. Arabové, kteří ovládali sever Afriky, si sebou při vpádu do Španělka přivedli tamější dobytek a křížili jej se s původním skotem iberských zemí. Když s sebou vzal Kolumbus do Ameriky dobytek ze Španělska, udělal nevědomky mistrný tah. Jiná plemena by na severoamerickém jihu jen stěží obstála.

Po roce 1821 začali do Texasu přicházet přistěhovalci ze Spojených států a jako dědictví po předchozí španělské kolonizaci tu našli stáda volně žijícího divokého skotu. Zvířata vypadala v mnoha ohledech jako dávní pratuři. Jako rozhodující se pro jejich přežití ukázala právě příměs genů zebu, protože tento skot je přizpůsoben horkému a suchému klimatu a snáší velmi drsné podmínky. Longhorn žil volně až do občanské války Severu proti Jihu. Poptávka po mase pro zásobování bojových jednotek donutila Texasany, aby volně se potulující zvířata sehnali do stád a využívali je k produkci hovězího. V dobrých filmových westernech proto honí texaští kovbojové stáda longhornů, i když pro filmaře není jednoduché tato zvířata pro filmování získat. Méně nároční filmoví tvůrci se často spokojí se stády dobytka plemen, která v 19. století v Americe často vůbec nebyla.

Anglický dlouhorohý býk|foto: Creative Commons Attribution 3.0 Unported, dave leicuk

Konjunktura longhorna měla jen krátké trvání. V druhé polovině 19. století plemeno málem vymřelo. V té době se svítilo lojovými svíčkami a proto byla velká poptávka po plemenech s mohutnou vrstvou tuku. Longhorn byl „hubený“, a tak ho z farem začala vytlačovat „obéznější“ plemena importovaná z Evropy. Naštěstí si někteří rančeři uvědomili jedinečnost longhorna a chovali jej dále spíše pro zálibu nebo proto, že v plemeni viděli kulturní dědictví po předcích. Díky nim longhorn přežil. Dnes představuje jeho genom jedinečnou studnici variant genů, které zajišťují skotu odolnost k tvrdým životním podmínkám, chorobám a cizopasníkům. Některé z těchto vlastností by dnešní farmáři rádi viděli u moderních plemen, jež chovají na svých farmách. Výzkum genomu plemene s dobrodružnou historií jim k tomu otevírá cestu.