Francii čeká spor o islámskou burku

Ti první tvrdí, že takovéto zahalování patří k muslimské víře, zatímco ti druzí jsou přesvědčeni, že burka či nikab je ženám často vnucována proti jejich vůli a že důsledné zahalování na veřejnosti může být také zneužíváno jako maskování lidmi, kteří chtějí útočit na demokratickou společnost a dokonce po dobrém či po zlém celou islamizovat.

Nynější francouzská debata má už svou předchůdkyni v době, kdy se prosazoval zákaz nošení náboženských symbolů ve školách. Ačkoli byl vyhlášen všeobecně a týkal se tedy jak šátků na hlavách muslimských dívek, ale i na krku zavěšených křesťanských křížků či šesticípých židovských hvězd. Také tehdy byla reakce reakce bouřlivá až hněvivá, a to především ne-li dokonce výhradně z řad ve Francii žijících muslimů. A to není zanedbatelná komunita, ve Francii je ze všech evropských zemí - nepočítáme-li mezi ně Turecko - dokonce nejsilnější. Ulicemi měst pochodovaly protestní demonstrace a mezi jejich účastníky bylo občas slyšet velice silná slova vzdoru: "Dnes nás nutíte, abychom našim dívkám naše šátky brali, ale jednou, možná že už zítzra přijde doba, kdy my nařídíme vašim dívkám, aby se zakryly našimi šátky."

Důkaz vzájemného neporozumění nemohl být silnější a lze se spolehlivě vsadit, že za oněch pár let, která od hlasitých protestů v ulicích uplynula, se věci k lepšímu nepohnuly. Nasnadě je proto otázka, proč se Francie rozhodla problém nejen neodložit, ale ještě více exponovat. Návrh, o němž se nyní debatuje, předpokládá, že zákaz nosit burku nebo nikab by platil ve všech veřejných prostorách - jinak řečeno, muslimské ženy a dívky by se mohly zahalovat pouze v soukromí, tedy tam, kde si nyní naopak mohou dopřát oděvní svobodu.

Do vzájemně snesitelné dohody - je-li vůbec možná - je nyní, zdá se, daleko. Muslimští i nemuslimští znalci koránu sice upozorňují, že svatá kniha islámu zmiňuje pouze hidžáb, tedy zahalení vlasů na hlavě, a že zahalení podobající se spíše kompletnímu rytířskému brnění prosazují hlavně islamističtí radikálové. Ti se ostatně se svými výhrůžkami ozvali, když se minulý měsíc francouzský prezident Nicolas Sarkozy ve svém programovém prohlášení před oběma komorami parlamentu o myšlence zakázat burku či nikab poprvé zmínil.

Potíž je v tom, že v atmosféře rýsující se konfrontace na obou stranách mají sklon přiklánět se k radikálním postojům i umírnění. Proto je například slyšet například argumenty, že je třeba pochopit nošení burky či nikabu jako "výraz odporu v nevlidně naladěném prostředí". Stejně tak je slyšet řeči o "logice sebeobrany". Ti, kdo se ohánějí těmito důvody, již však nezmiňují neodmyslitelnou druhou stranu rovnice. Například odpověď na otázku, nakolik jsou přistěhovalci ze severní Afriky připraveni přijmout prostředí země, od které očekávají, že jim poskytne práci nebo humanitární azyl. Jedny i druhé námitky nelze jen tak shodit se stolu, ale jejich opakování může vést k efektu "budování barikád". Tady se jeví největší úskalí debaty, kterou zcela vědomě odstartoval Nicolas Sarkozy. Byl to přece právě on, kdo v prezidentských volbách získal na svou stranu nemalou část příznivců krajně pravicové Národní fronty Jeana-Marie Le Pena důrazem na téma pouliční kriminality, které je nejvíce na předměstích plných přistěhovalců. Obratný politický manévr však v sobě už tehdy skrýval nebezpečnou léčku v podobě otázky, zda Sarkozy dokázal k sobě přivést stoupence Le Pena, anebo zda se naopak v zájmu politického úspěchu neposunul on k nim. Stejná otázka, i když v jiné podobě, se vynořuje i dnes: Co sleduje Sarkozy nastolením debaty o zákazu burky či nikabu? Záleží mu na obhajobě republikánských hodnot, k nimž patří otevřenost a netolerance vůči extremismu, anebo vychází jen z čistě utilitárních politických kalkulací s ohledem na začínající druhou polovinu svého prezidentského mandátu? Odpovídat nebude jen on sám. Mnohé bude také záležet na tom, jak se vůči radikální interpretaci islámu postaví většina muslimské komunity ve Francii.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .