Filip Nerad: Německý obrat ke společným dluhům za zvuku dvojtaktu Berlín–Paříž

A dokonce s ním samo přichází. Jako tradičně za asistence Francie ve snaze dokázat, že pověstný motor evropského bloku, Berlín–Paříž, stále ještě umí zabrat a nepatří do starého železa.

Čtěte také

Karel Barták: V EU se schyluje k bitvě o peníze

Německá kancléřka Angela Merkelová navrhla spolu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem nový záchranný fond ve výši půl bilionu eur na pomoc unijním zemím tvrdě zasaženým dopady koronakrize.

Navázaný má být na unijní rozpočet a peníze do něj má obstarávat Evropská komise pomocí půjček na mezinárodních trzích, za které budou ručit všechny členské státy. Rozdělovat se pak mají postiženým regionům a sektorům formou dotací.

„Evropská unie čelí nejhorší krizi ve své historii a taková krize vyžaduje odpovídající reakci,“ vysvětlila Merkelová, proč Berlín upustil od zarytého odporu vůči společnému zadlužování v EU, které by šlo z největší části na německý účet. Vedle tohoto citátu do novinových titulků a učebnic evropské historie se ale nabízí mnohem pragmatičtější vysvětlení.

Zezelenění evropských ekonomik

Německo-francouzská iniciativa vychází vstříc zemím, jako je Itálie, Španělsko nebo Řecko. Ty se už před současnou krizí potácely ve velkých finančních problémech, které očekávaný hluboký propad evropských ekonomik ještě zhorší. Existenční potíže takové Itálie by znamenaly vážné těžkosti pro celou eurozónu, případně EU. Zdárné hospodářské fungování celého bloku přitom nutně potřebují také Německo s Francií.

Čtěte také

Ivan Štern: Spor o evropské dluhopisy – nahrávka na smeč populistům

Jako nejvhodnější léčbu na své současné neduhy požadují jihoevropské státy od začátku krize společné dluhopisy a nevratné dotace z unijní pokladny. Nezatížily by totiž jejich už tak ohromné veřejné dluhy. S tím ale tvrdě narážely u rozpočtově odpovědnějších zemí Unie jako Nizozemsko, Rakousko a skandinávské státy. Ty by přistoupily maximálně na úvěry dotčeným partnerům, které by museli jednou vrátit. Tento přístup do teď zastával i Berlín.

Plán Merkelové a Macrona je jako vždy kompromisem. Nejvíce postižené státy dostanou peníze formou dotací. To, co si na ně Unie půjčí, se ale nebude započítávat do národních dluhů. A členské země, včetně těch z jižního křídla, to v budoucnu splatí vyššími odvody do společné bruselské pokladny.

Autoři plánu se navíc pečlivě vyhýbají tomu, nazývat tento nástroj slovem eurobondy, i když jimi fakticky je. Ale proč dráždit jejich odpůrce, mezi které už od dob řecké krize patřila i sama německá vláda.

Čtěte také

Robert Schuster: Německý soud pootevřel Pandořinu skříňku aneb Co váží víc, Unie, nebo národní státy?

Ta jako největší plátce do evropského rozpočtu už v uplynulých týdnech signalizovala, že je připravená přispět víc k obnově unijní ekonomiky. Tento způsob je pro ni evidentně přijatelnější, než kdyby měla nakonec skoro vše platit ze svého.

Podobný impulz k nastartování evropského hospodářství se navíc chystá předložit Evropská komise v rámci nového návrhu víceletého rozpočtu EU. Svou iniciativou tak Berlín a Paříž demonstrovaly, že celý proces mají stále pevně v rukou členské státy. A že německo-francouzský dvojblok je stále hnací silou Unie, i když to v posledních letech už tak úplně nevypadalo.

Vyhráno ale tento plán zdaleka nemá. Musí s ním souhlasit všechny vlády. Ty ze šetřivého severu Unie už daly najevo, že na dotace ze záchranného fondu dál odmítají přistoupit. Peníze z něj chtějí leda půjčovat a vyžadovat jejich vrácení.

Filip Nerad|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Na nové dotační nástroje v unijním rozpočtu se s nedůvěrou dívají také středoevropské vlády, jako ta česká. Obávají se totiž, že by se jim kvůli tomu mohly zkrátit klasické dotace na kohezi. A o ty nechtějí Andrej Babiš a spol. přijít. Berlín a Paříž navíc prosazují, aby peníze z fondu šly hlavně na rychlejší modernizaci a větší „zezelenění“ evropských ekonomik. A o tom druhém nechce český premiér slyšet už vůbec.

Autor je analytik Českého rozhlasu