Robert Schuster: Německý soud pootevřel Pandořinu skříňku aneb Co váží víc, Unie, nebo národní státy?

16. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová

Když vydali němečtí ústavní soudci před několika dny rozhodnutí k nákupu dluhopisů Evropskou centrální bankou, nebylo to poprvé, co se věnovali evropské integraci.

Prakticky každý z klíčových dokumentů Unie, ať už to byly smlouvy z Maastrichtu, nebo Lisabonu, skončil dříve nebo později na jejich stole. Až na nějaké drobné výhrady dosud všechno odkývali.

Čtěte také

Teď ale nastala změna. Německý ústavní soud se postavil proti klíčovému nástroji, který před lety zabránil zániku eurozóny. Tehdy Evropská centrální banka odstartovala ničím nelimitované skupování dluhopisů. Tím umožnila například Řecku, Itálii nebo Španělsku, že si mohly půjčovat za velmi výhodných podmínek a věřitelé je stále považovali za důvěryhodné.

Strategii prosazoval předchozí šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Kritici tvrdili, že vede k nepřípustnému vzájemnému ručení za dluhy. Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku, který je nejvyšší soudní instancí sedmadvacítky, nákup dluhopisů ale dodatečně posvětil.

Proti tomu se ovšem nyní postavili jejich němečtí kolegové. V odůvodnění se doslova hovoří o tom, že rozhodnutí unijního soudu ohledně dluhopisů bylo „objektivně svévolné“ a „metodicky neobhajitelné“. Spolkový ústavní soud proto dal Evropské centrální bance několik měsíců, aby ozřejmila, podle jakých kritérií svého času při nakupování cenných papírů postupovala, a doložila, že při tom zvažovala všechna pro a proti.

Evropská integrace samospádem

Čtěte také

Druhá rovina je možná ještě závažnější. Němečtí ústavní soudci svým stanoviskem zpochybnili důležitý princip stávajícího integračního modelu, a to sice, že unijní právo, a tím pádem i verdikty Soudního dvoru Evropské unie, má vždy navrch nad rozhodnutími národních států a jejich institucí.

V Bruselu si to hned uvědomili, o tom svědčila i reakce předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Dokonce naznačila možnost, že pokud by se Německo drželo přesně nálezu svého ústavního soudu, mohlo by kvůli tomu čelit řízení pro podezření z porušení unijních smluv.

Na poměry šéfky Evropské komise se jednalo o velice razantní prohlášení. Její odhodlání bylo v příkrém rozporu s opatrností, s jakou se dosud v podobných záležitostech vyjadřovala. Vzpomeňme si například na táhlý spor Bruselu s Budapeští nebo Varšavou, pokud jde o snahy tamních národně konzervativních vlád získat politickou kontrolu nad činností soudů a prokuratur.

Čtěte také

Nepřekvapí proto, že první reakce přišly z Varšavy. Premiér Mateusz Morawiecki dokonce pateticky označil verdikt německých ústavních soudců „za nejdůležitější rozsudek v dějinách Evropské unie“. Podle jeho názoru jsou základní dokumenty EU odvozeny od národních států, a je proto i na nich, aby stanovily hranice, kde končí pravomoci jedné úrovně a začíná naopak působnost té druhé.

Právě Soudní dvůr EU už několikrát nařídil zrušit některé části polské justiční reformy, a to s odůvodněním, že odporují principům EU. Teď ale mohou ve Varšavě argumentovat, že když zpochybňují verdikty unijního soudu Němci, proč by nemohli to stejné činit i Poláci?

Robert Schuster

Ještě jedna věc je v souvislosti s nedávným rozhodnutím německých ústavních soudců důležitá. Dosud probíhala evropská integrace často živelně a samospádem. Mnohdy přitom docházelo k tichému přesouvání pravomocí na evropskou úroveň. Než si toho někdo stihl všimnout a protestovat, bylo už pozdě a nešlo to zvrátit. Něčemu takovému teď němečtí ústavní soudci postavili do cesty docela zásadní překážku.

Autor je komentátor Lidových novin

Spustit audio