Feminismus stále chápeme jako sprosté slovo, říká Jana Smiggels Kavková

„Přiznávám, že jsou momenty, kdy už jsem z toho tak unavená, že se mi to nechce znovu po tisící řešit. U nás má feminismus pořád nálepku něčeho radikálního, negativního, chápeme ho jako sprosté slovo,“ dodává a a pokračuje s vysvětlením, proč se jí někdy nechce na toto téma v soukromém životě hovořit:

„Ne vždycky je to snadné a někdy bych se ráda bavila i o jiných věcech. Třeba o dětech, nebo kam se podívat na dovolené.“

Z rodiny jsem to neznala

Smiggels, která vyrůstala v liberálním a rovnocenném soužití rodičů, se začala o problematiku nerovnoprávnosti žen zajímat hlouběji až v době vysokoškolských studií v zahraničí.

„Vědomě mě feminismus zaujal na studiích v Holandsku. Dokonce si pamatuji, že jsem poprvé přišla do styku s jeho myšlenkami, když jsem začínala studium v Olomouci, v rámci předmětu současných politických ideologií. Říkala jsem si, že je to přeci jen trochu přehnané, vždyť vlastně rovnost už máme. A nebyla jsem schopná odhlédnout od své osobní zkušenosti, která byla taková, že jsem to v rodině neviděla. A neuvědomovala jsem si, že zkušenost většiny jiných žen a mužů je jiná. Až když jsem žila v Nizozemí, došlo mně, že feministka jsem a feminismus je něco, k čemu mám blízko a vždycky jsem měla, aniž bych to věděla,“ vysvětluje a dodává, že její muž, původem Holanďan žijící už řadu let v Praze se svou rodinou, její názory a úsilí podporuje a sám je feminista.

Začali jsme ve škole diskutovat

Občanský aktivismus, kterému se celý život aktivně věnuje, měla v sobě už od dětství a do značné míry tomu napomohlo rodinné prostředí a vztah k oběma rodičům.

„Mě to tak nějak šlo samo. Vždycky jsem byla zvyklá o věcech hodně diskutovat, protože jsme často diskutovali i doma. Měla jsem také to štěstí, že mi bylo dvanáct let, když přišla sametová revoluce. Pamatuji si, že koncept hodin občanské výchovy se ve škole poté radikálně změnil a my jsme začali diskutovat. A to bylo hrozně zajímavé. Většina mých spolužáků toho vlastně vůbec nebyla schopná a často se stávalo, že jsem diskutovala jen já a ještě dva spolužáci nebo spolužačky,“ vzpomíná.

V české politice, která je pořád ještě pánským klubem, životní zkušenosti žen chybí.
Jana Smiggels Kavková

K tématu ještě dodává, že ráda diskutovala už od útlého věku a cítila se rovnocenná dospělým, které měla okolo sebe. Dokumentuje to i historkou: „Když mi bylo pět, byla jsem v nemocnici na operaci s očima a starší holky mně vyprávěly, jak se rodí děti, což mě zaujalo. A potom jsem způsobovala trapné situace, když jsem o tom chtěla mluvit s jejich rodiči.“

Anarchofeminismus mně stále konvenuje

Smiggels Kavková je také známá jako dlouholetá zastánkyně anarchofeminismu.

„Do určité míry mi ta myšlenka stále konvenuje, i když spíše jen na úrovni nějakého teoretického východiska. Jsem realistka, takže je mi jasné, že je naivní si myslet, že by takto mohl fungovat stát. Nicméně v ideálním světě by bylo fajn, kdyby lidé mohli sami o věcech více rozhodovat a sami se podílet na tom, jak fungují.“

„Sama mám ale zkušenost, že i v malém měřítku je to problematické, protože svoboda s sebou přináší zodpovědnost. A to není jen klišé. Jsem toho svědkem například na schůzích vlastníků bytových jednotek, což je, dá se říct, nejnižší buňka jisté přímé demokracie. Často to vůbec nefunguje,“ uzavírá téma.

Poslechněte si celý rozhovor s hostem Osobnosti Plus. Dozvíte se mimo jiné, proč Janě Smiggels Kavkové barví vlasy její muž, nebo jak a kam ráda jezdí právě se svým manželem a s jedenáctiletým synem na dovolenou.